Slovensko 2000 - II.

V neděli 9.7. se budím do deště šumícího po střeše chatky. Na dnešek je naplánováno Gabčíkovo, ale zatím to vypadá na fernetový dýchánek v chatce.

Vykouknutí z chatky nabízí pošmourný pohled na větrem a deštěm bičovanou přehradu s mrtvolami stromů, trčícími z vody na pozadí nízkých, tmavě šedých mraků, nacucaných vodou. Fuj.
"Chčije a chčije..."
Kupodivu ale ne celý den, ale ještě dopoledne přestává a ke slovu se dostávají liháče, čaj a svetry. Cestou na Gabčíkovo je odhlasováno zastavit se v Lednickém zámku, kde mají kromě perfektního parku taky ukázky vycvičených dravých ptáků. Funguje, teda mělo by, to takhle - rybářským navijákem táhnou po zemi vycpanou lišku na sáňkách a vypustí orla, který by ji měl ulovit. Liška má na zádech přivázaný kus masa jako odměnu pro vorla. Takže liška jede, ale vorel nic. Liška jede čím dál tím rychleji, asi aby to starýho vorla víc rajcovalo. Jenže pak se jim na hrbolu převrátila, he he he he - a na to asi vorel čekal, protože se ani nenamáhal lítat, přišel pěšky k trapně povalený vycpanině s nohama trčícíma do stran, sežral maso a zas odešel. Docela slušná sranda. Kromě orlů jsou k vidění ještě luňáci, puštíci, sovy, sokoli a jiní draví ptákovci, předvádění v útocích na atrapy menších ptáků a hlodavců. Jakýsi druh sovy je předváděn v letu několik centimetrů nad hlavama diváků. Je to dobrá investice a rozhodně doporučuju vidět.
To jak cvičení ptáci lítají na poměrně malým prostoru docela připomíná modeláře s rádiem řízenýma modelama letadel. S tím zásadním rozdílem, že ptáka tak snadno nerozbijete, ale zase vám může ulítnout do teplých krajin. Václava to dokonce inspirovalo k úvahám, že by se dal na modelaření, když už by doma orla těžko prosadil.
Kromě parku s obrovskými skleníky pro tropické rostliny a dravců, naleznete v Lednickém zámku ještě pavilón s několika obřími akvárii s exotickými sladkovodními i mořskými rybami, želvami, krokodýli, ba i se žralokem. Největší ryby jsou i přes půl metru dlouhé a je škoda, že zrovna ten žralok nemá víc jak 40cm. Ale i tak je žralok nádherně dokonalá elegantní ryba (teda paryba) s úžasně ladnýma pohybama. Labutí jezero v nastudování souborem žraloků by musel být zážitek na celý život...
Někdy potom (pro milovníky přesných dat) přijíždíme v Hodoníně do Slovenska a rovnou měníme peníze. Kurs se nedá nazvat výhodným - za 1995,- kč jsme obdrželi 2000,- sk. Takže i zde je benzín dražší než u nás - litr okolo 35,- sk.
A jedeme se podívat na legendární Gabčíkovo - na toho slavnýho vodního giganta. Očekával jsem, po všech těch řečech kolem toho, něco velikosti Bajkalu, a tudíž jsem byl poněkud zklamán. Tož betonu tam zařvalo dost, to je v pořádku, ale plošně mohla být ta hráz rozlehlejší. Vylezli jsme na vyhlídkovou plošinu, abychom se ujistili, že větší to nebude ani z vejšky a počkali si na průjezd jedné lodě plavební komorou - nevim, jestli se tomu dá říkat zdejmadlo. Hm, loď projela a byla v čudu. Žádná světová atrakce, natož vrhači nožů. A to nás ještě slovenský kamarád Roland varoval před návštěvou restaurace Titanik, kam jsme teda radši opravdu nešli.
Na vyhlídkové plošině věže, odkud se údajně řídí plavby komorami, je umístěno několik informačních tabulí s fotkama celé hráze a různými informacemi, například jaký je objem komor a kolik elektriky vypotí osm darů přítele Kaplana za hodinu - je vám to užitečné asi jako ženská v dílně. I když, pro lovce zajímavostí to snad jakýs význam má. Naopak jsem postrádal památeční, nejlépe bronzovou desku v památku otrokům padlým při výstavbě, nebo třeba pamětní soupis pracovních úrazů - to by mohlo být zajímavé, kolik lidí tady upadlo, skříplo se, utopilo, uchlastalo a podobně. I taková busta neznámého dělníka betonáře v nadživotní velikosti a s lahváčem v ruce by to oživila. No nic.
Během čučení po hrázi probíráme, je-li Gabčíkovo na hovno či nikoliv a je-li, tedy zda je více na hovno než naše Lipno. Závěr myslím byl ten, že obě díla jsou z prostě lidského hlediska víceméně na hovno. Neboť při teoretické koupeli v Gabčíkovu vás přejede loď s uhlím, zatímco do studeného kalného Lipna radši vůbec nepolezete. Mírně zklamáni tedy odjíždíme do nedalekého městečka Velký Meder se značnou maďarskou menšinou (poznáváme snadno podle všude znějící maďarštiny).

Hledání kempu je spíš spanilou jízdou městem, neboť nás nejdřív Petr zavedl na fotbalové hřiště (tam se nám nelíbilo) a následně velení se ujímající Lyleburne provláčel jakousi maďarskou čtvrtí. Nicméně v ní byl privát minikemp (stany na zahradě rodinného domku) a ani nebyl drahý - dokonce měl i malou hospůdku open air. Takové kempy doporučujeme. Měli jsme klíč od brány, která je na noc zamčená, takže po dobu našeho, víceméně tedy chlastání ve městě, byly motorky a věci uvnitř zamčené.
Na Slovensku je k dostání opravdu dobré pivo Kelt, cena zhruba 20,-Sk, prodávané v lahvích s porcelánovým uzávěrem - takovým, co kdysi dávno mívaly flašky na mlíko. Je výrazné, ale jemné plné chuti, syté barvy a bohaté, husté pěny. Vožrali jsme se, až to hezké nebylo. Po návratu do kempu padla ještě láhev meruňkovice během vášnivých debat o motonavigaci. Poněkud hlasitá diskuze řešila, zda je lepší, když všichni přesně ví kam a kudy se jede a odbočí-li první jezdec podle mínění ostatních špatně, jede zbytek jinudy, nebo zda odbočit za ním, předjet ho, zastavit a hromadně pokračovat korigovanou trasou. Shodli jsme se po dlouhé debatě se zastáncem první varianty Petrem, že bude lepší držet se spíš pohromadě, než nechávat zbloudivšího o samotě zpytovat svědomí. Bohužel se přitom probudil čokl v sousední zahradě a do minuty štěkala celá místní zpravodajská síť PsíNN.