Polsko 1998 - VII.

Lyleburne si zaplaval při zastavování, nakliku bez držky. Koleiny na polských dálnicích se při dešti naplní vodou, vy do toho vjedete a je to dancing in the rain... Expedice projela Waršavou, plnou šedivých otřískaných baráků, polepených bilboardama a totálně zacpanou. Jednu chvíli jsme museli zastavit na chodníku a nechat vychladnout motory - Radek polejval celý céiksko vodou z flašky. Za Warszawou chceme na hlavní silnici do Krakowa. Bohužel polský kurvy neznaj mimoúrovňový křižovatky, a tak když chcem přeject přes dvouproudovku (bez semaforů), musíme stát se zařazenou jedničkou a vymáčknutou spojkou na plným plynu. V mezeře mezi dvěma protijedoucíma gruzavíkama se spojka pustí. Nešikové, neodhadující přesnej okamžik, odjíždí do stran na chladičích náklaďáků. Lyleburne Libor Ratledge:"Je to hnus, velebnosti".

Petra kreslí do deníku zmenšeninu reklamy na zmrzlinu Scholler s nápisem velka ladova szmakowitoszcz, kterou viděli kdesi u pumpy. Večer mám malý soukromý výročí, protože na počítadle naskakuje rovných třicet tisíc kilometrů a polejvám Reverendu šampáňem s přáním, ať jezdí dál tak jako doteď - bez poruchy, bez lehára a za málo.

Chcalo celou noc. Ráno naštěstí už ne, ale diagnostikuju bohužel vodu ve svým kufru s kolečkama a musim jí vylejt ešusem. To mě teda mrzí, považoval jsem svůj kufr za bezkonkurenční. Ti odvedle jsou na tom hůř - nateklo jim do stanu a teď se vzájemně obviňujou z lemplácky zapíchaných kolíků. Šťastný pár s velmi starým motocyklem na druhý straně se asi miluje. Usuzuju tak z chechotu, kterej produkujou. Lyleburne vidí, jak vylejvám vodu z kufru ešusem a radí "ten dřez prostě vypustit". Zabít.

9:00. Stále to na odjezd nevypadá. Vicíci se cpou, zatímco u Mejzlíků je Lyleburne řešen komisí složenou z Petra a Boženky za ty kolíky. U nás je božský klid - já píšu v teple spacáku pí...iny a Ivanka si stahuje kůži z nosu. Zatím neprší, fouká studenej vítr, je zataženo a hnusně zima.

V originálním deníku následuje grafická dvoustrana Petřiných kreseb, znázorňujících převážně obrazy ze života expedice. První dva obrazy vyjadřují sarkasticky vaření na náhražce lihu, třetí vypovídá o intimních pochodech v Radkovi V. Na těchto kresbách se již (snad kromě tý poslední) nevyskytujou přebujelý pohlavní orgány, takže lze důvodně usuzovat na jisté zlepšení stavu autorky, který bych neváhal přičíst blahodárnýmu vlivu jízdy na motocyklu a šampáňa.

Při debatě o hodině odjezdu má hlavní slovo Radek. Meteorolog výpravy, čerpaje z hlubokých znalostí po babičce, která byla na vojně u meteo, nás zaříkává modrou oblohou. Jedeme tedy do Krakowa a počasí se fakticky lepší, dělá se jasno a teplo. Baví mě ject na motorce, řídim jenom jednou rukou a pořvávám si do helmy beatlesovský písničky. Dneska jedem kolem dvou vystavenejch vojenskejch letadel, přičemž u toho druhýho se fotíme, prozkoumáváme ho a konstatujeme vrak. Těsně před odjezdem z pumpy si Petr všímá ulomenýho držáku kufru. "Hromská práce !" ulevuje si drsně, což vzhledem k vážnosti situace diplomaticky přecházíme. Naštěstí je to jenom míň významnej držák. Petr to celý omotává gumovým provazem a dál jede první, kdyby to upadlo, aby jsme se přes to přerazili a nevyšli z toho lacino.

Kilometry napsaný na mapě nesouhlasí s našima počítadlama, který ukazujou o dost víc a navíc se zdržujeme sháněním lihu do vařiče, takže místo babího odpoledne přijíždíme do kempu v Krakowě večer. To shánění pevnýho lihu mělo svoje kouzlo - předtím mě nenapadlo, jak vysvětlit cizím jazykem takový zboží. Zkouším v prvním krámě slova tablety, feuer, ethanol a snažím se pantomimicky naznačit zapálení tablety, míchání v hrnci a vůbec vaření na vařiči. Nerozumějí. Použiji slov líh, špiritus a naznačuju pití z lahve, ale neguju tu tekutost naznačováním stlačení kapaliny do tuhýho stavu. Už chápou a s ulehčením mi nabízejí trychtýř. Diví se, když ho nechci a posílají mě do dalšího krámu - do lékárny. Reprízuju představení z drogérie a jsou mi předloženy tablety na bolení hlavy. Paní magistra se zdá být zmatena, když předvádím zapálení prášku a posílá mě pryč. Konečně v třetím obchodě kupuju hmotu s nápisem Kohlenhydrate, vypadající hořlavě. Je to podpalovač do grilu. K tomuhle zoufalství nás dohnalo to, že Petrovi došel plyn a když koupil náhradní bombičku, ukázala se tato nekompatibilní s vařičem. Já jsem totiž původně myslel, že budeme chodit jíst do restaurací, jenže to je tady drahý...

Večeře před odjezdem na prohlídku Krakowa vznikla jako smrdutej vedlejší produkt při krakowání toho podpalovacze. Tyto nevinně vyhlížející, čistě sněhobílý kostky projevily se zvlášť ohavnýmhořením. Zlomyslně žlutý plameny, občas viditelný skrze kotouče hustýho černýho dýmu, vydávaly sice teplo srovnatelný s tuhým lihem, avšak páchnoucí plyn, generovaný při tom, trávil všechno živý v okolí. Brouci, hadi, ještěrky, žížaly, krtečci a trpaslíci vylézali z děr a hrozíce pěstičkama, nadávali nám do kokotů. Už nepodstatným zjištěním bylo, že matně černej film ulpělej na ešusu nejde umejt vodou.

Do centra hystoryckýho jedem autobusem, protože je to čtyry km od kempu. Napřed jsem se bál, že řidič pojede jako ostatní řidiči, ale asi byl otrávenej, že gumy nekvičej a nepřeháněl to. Protože v centru se výprava octla až po osmý (přednost dostala večeře) a poslední autobus jel v půl desátý, provedli jsme orientační běh Krakowem, kochajíce se v minutových intervalech siluetama nenasvícených památek. Akorát na náměstí to nemělo chybu - vlastně mělo, nebyl čas koupit si pivo. Mejzlíci si mě fotí s živou sochou Indiána, kterej vyplašil Boženku, domnívající se, že neni živej.

Následující noc byla brutálně přervána ve čtyři ráno příjezdem čtyr polských kurev (Radek), přesnějc dvou kurev a dvou kurevníků. Bengál, kterej tendle zájezd rozeřvanejch idiotů produkoval, nás všechny probudil. První se ohradila nejstatečnější Boženka, ale pomohlo až výhružný zaječení Ticho kurva než tam vlítnu ! Pitomci odjeli už ve vosum ráno - zvláštní styl kempování....

Velice pečlivě vybírám pro vařič místo po větru od nás, ale bohužel fouká variábl a vykuřuju Mejzlíky od snídaně. Mimochodem, nikdo už po mně nechce palivo a všichni radši pojídají studenou stravu. Kromě nás s Ivou vyzkoušela včera podpalovacz jenom Boženka a ačkoliv měla chalupářskej guláš přikrytej, našla v něm překvapující podíl uhlíku. Já ráno v čaji taky a hážu zbytek kólenhydrátu do odpadkovýho koše. Petr to vidí a točí se dokolečka, kroutí zadečkem a mává tykadýlkama. Pro ostatní to znamená, že nebezpečí pominulo a můžou se vrátit.

Měl bych podotknout, že i když byl tenhle kemp nejdražší, byl velice luxusní. Sprchy i wc, integrované do vkusného dvojdomku z plastů byly zářivě čisté, s chromovanými armaturami a horká voda tekla kdykoli z moderního kohoutku s automatickým zavíráním. Na toaletách byl pestrý výběr barevných parfémovaných hajzlpapírů a když se nám povedlo položit zvlášť pěkný kabel, havajská dívka nám vetkla do prdele lotosový květ... No a odjížděli jsme do poslední zastávky na cestě Polskem, Osvětimi. Vede tam z Krakowa hodně rychlá dálnice, na který jsme mohli všichni i s unavenejma pérama jet 130km/h.

O Osvětimským koncentráku nebudu psát. Co jsem viděl, zůstalo ve mně jako jizva, popálenina žíravinou neštěstí, zoufalství a smrti. Ta vzpomínka ještě dnes někdy vyskakuje uprostřed dne a ruší. Chci a nechci zapomenout. Jestli někdy pojedete do muzea v Osvětimi, bude to pro vás zážitek na celý život. Ať chcete nebo ne. Počítejte s tím.

Odpoledne jsme na hranicích. Ve zdejší směnárně mi nechtěj vyměnit zbylý polský peníze za český, a tak kupuju ve free hokynářství jedenapůllitrový šampáňo. Na tankování stavíme až v Hranicích a Iva nechce domů - natolik se už ochočila. V areálu pumpy u stojanu se přatahovali Petr s Banditem a vyhrál Bandita. Díky kufrum ale nepad úplně, zůstal jenom hodně šikmo položenej a ani si nic neudělal. Benzín tady stojí pár halířů přes dvacku a to je o tři koruny míň na litru (!) než na tom našem posraným jihu. Chvilku mě to pěkně sere a musim sníst čokoládovou tyčinku Lion, abych se uklidnil. Je to hnus, velebnosti....

U další punpy, v Olomouci, nepodržel Lyleburnovo prostatickej karburátor benzín a dost ho vykrůpalo na zem, než to s Petrem spravili. Tim se Lyleburne dostal aspoň jednou na mojí spotřebu. Cestou do mohelnice jsme nenápadně leč furt zrychlovali, až to bylo konečně mých vysněných 130. Radek pantomimicky předvádí, že se mu to hřeje. Zkoušim to rozject co to snese a je to bída. Budíkových stošede a víc ani prd. Navíc se rafika na teploměru vydala vzhůru a pro zbytek cesty zůstala milimetr před červeným políčkem, ačkoliv jsem zase ubral na těch stotřicet. To je tedy pěkné, kurva drát ! A to neni horko.

Jedem rovnou před hospodu, na první pořádný jídlo po tejdnu.

Vrchní se napřed může posrat, ale když zjišťuje, že mluvíme česky, je vyloženě nepříjemnej. Moc si při objednávání nevymejšlíme, aby nás nebil. Jdou na mně pomstychtivý chutě, ale nechávám to až po jídle, aby mi do toho neplivnul. Po jídle mám velice spokojenej až mírumilovnej pocit a kašlu na něj. Dneska, podevátý, kdy by jsme to už měli mít zmáknutý, opět stavíme Colemana blbě. Celý to monstrum zase stojí tak nějak zhrouceně a krabatě a když se na to podívám zepředu, bolí mě oči. Při pohledu ze strany mám chuť spát pod širákem. Závěr dlouhodobýho testu stanu Coleman Manitou nevyznívá pro výrobce dobře. O starým slavným Manitouovi se nikde nedočtete, že by to byl idiot, nebo nešťastník nucenej spát v hadrovým chuchvalci, bezvýznamně propíchaným zkroucenejma tyčkama. Tak proč po něm nazvali stan ? Možná že existuje nějaká metoda, nějaká technologická vychytávka, jak to postavit lehce a dobře. Ale jestli ano, návod o ní mlčí. A balení neni o nic lepší. Ať se snažíte sebevíc, nikdy nedosáhnete toho, aby se srolovanej stan vešel do futrálu. Oficiálně se to jmenuje kompresní obal, ale fakticky je to jenom futrál ušitej o pár čísel menší, takže do něj musíte stana vložit kopancema a skákat po tom. Získáte oteklej pytel s rozšklebenou jizvou, lemovanou zipem, kterej ve dvou lidech násilím zatahujete dobrou čtvrthodinu. V kompresním obalu složený Coleman vypadá jako něco, co do dvou minut vybouchne.

Celej večer se Iva houpá. Asi dvě hodiny nepřetržitě. Zbylí, statičtí členové exphedice srkaj pivo u kiosku. Po první hodině mě Petra vysílá do terrainu, neleží li někde Iva znásilněna. Vzhledem k tomu, že plížící se noční stíny jsou vrhány nejvíc dvanáctiletými dětmi, nedělám si starost. Ivu nacházím v houpacím režimu na jedný z houpaček. Chci si s ní o tom promluvit a jako profesionální terapeut (skřet) musím přijmout její styl. Sedám na next houpačku a zkouším synchronizovat kmity, aby nebyl rozhovor rušen dopplerovským efektem. Vzhledem k rozdílu hmotností se bohužel sfázování nedaří. Po chvíli je mi zle a prchám zpět k pivu. Iva, nacházející zřejmě v kmitech únik od tíživé reality, pokračuje. V noci k ní přicházím a říkám do tmy přerušované rytmickými svisty řetězů, že jdeme spát. Odcházím ke stanu a povrzávání houpačky postupně zpomaluje....

U snídaně v hospodě si dávám kakao. Mám kakao docela rád, nesmí se na něm ale udělat škraloup. Z toho je mi zpravidla výrazně na blití, proto vyzývám spolustolovníky, aby se modlili proti škraloupu. Petra opovržlivě konstatuje, že bych v Osvětimi dlouho nevydržel. Fantazie, tentokrát nechávající tamto spát, mi nabízí scénu, jak s vědomím, že k snídani bude zase studený kakao, procházím otupěle do tábora branou s nápisem SKRALOUP MACHT FREI. Bděle kakao míchám a odháním vosu, o který Lyleburne tvrdí, že mě píchne od kakaa sladkým žihadlem a dostanu cukrovku.

Je nedělní dopoledne. Čtyry motorky duněj k jihozápadu. Mám zase hlad, ale nestavíme a tak ze zoufalství žeru v helmě tatranku za jízdy. A najedno jsme zase doma. Letadlo nad Hosínem, Borek, Pražská, okolo kina doprava, na chodník pod okno...