CNCnet: 30. 10. 2020  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Download | Weblinks | RSS | Public key |  

Návštěvnost
počítadlo.abz.cz

Cestování

* Korsika '99 - motocesta kolem ostrova za čtrnáct dní - část 2

Vydáno dne 18. 12. 2006 (4640 přečtení)

Tak. Po úterním časném odjezdu z žabího domu hrůzy míříme zpátky na jih, ale před Bonifáciem uhýbáme doprava a drncáme napříč jižním cípem ostrova z východního pobřeží na západní. Kousek za městečkem Figari se napojujeme na hlavní pobřežní silnici. Oplývá mnoha zatáčkami a fakt divukrásnými vyhlídkami, jak snad je patrno z fotek. V zatáčkách bývají odpočívadla (nebo je to jenom prostor pro vyhýbání karavanů) a na jednom zastavujeme. Fotíme a obdivujeme azurový záliv a vrak Citroenu 2CV, roztřískaný na skalách hluboko pod silnicí. Foťáky závodí v rychlosti cvakání s mým ventilem na stařence. Nechávám se vyblejsknout na FJ v zatáčce a aby to bylo dramatický, snažím se to hodně nahnout. Stařence se to ale moc nelíbí a nesouhlasně vrtí řídítkama. Děláme dvě fotky, ale moc nakloněný to nemám. Citroen varuje...

Na pobřeží se dlouho nezdržíme a střihnem zkratku přes jihozápadní kus ostrova skrz město Santene do menšího přístavního města Propriano, kde končíme v docela fajn terasovitém kempu (33 F člověk, 9 F motorka, 16 F stan). Paní recepční má velmi krásné oči (jestli to nejsou jen čočky od La Roche), tygrované minišaty, velká dmoucí ňadra a dobrou angličtinu. Jen tak mimochodem před ní plynně cituji pár jímavějších pasáží z Hamleta, zatímco ostatní si myslí, že zařizuji slevu na kemp.

Stany staví Mejzlíci a Vicíci, já s Lyleburnem nemáme erotické ambice ani peníze a nestavíme si nic. Kemp má krásné sladkovodní sprchy s plynulou regulací teploty vody, důstojné evropské WC, nepochybně též sladkovodní (netestováno do detailu) a písčitou pláž s VLNAMA. Vlny jsou opět celoodpoledním zdrojem zábavy a některé obzvláště vyvedené až trošku budí respekt. Blbneme ve vodě jak malí Jardové, moře s náma pohazuje a je to děsná legra. Do té doby, než mě jedna extravlna vyhodila z moře ven a cestou mi vycpala hubu a nos pískem. Než jsem se chrchlající a slintající s rozevlátou nudlí u nosu vzchopil, čapla mě druhá a hodila mezi opalující se lidi na karimatkách, kteří decentně předstírali, že si mé nudle obalené pískem nevšimli. S hemrem v trojobalu nalepeným ve fousech důstojně odcházím umýt se do moře ...

Náš kemp, jako poměrně dost zdejších, má jednu hodně strmou hlavní uličku a komu se nechce lézt cestou na WC do kopce, vezme si skůtra. Ani nám s Lyleburnem se po koupání nechce pěšky na záchod, a tak si bereme čtyřválcovou jedenáctistovku, k mírnému pobavení kempujících. Po našem návratu přichází podobná situace na Radka, bez meškání odemykajícího CX 500. Ani to nezahřívá a z jeho wheelie usuzuji, že kákoš se již dal do pohybu. Že by vliv nedobrovolně vypité slané vody ?

kor6

Když jsme u toho, změna prostředí a potravy se na nás projevuje různě. Lyleburne kupříkladu po jedné akci prohlásil (cituji): "Je tam prejtu na dva metry jitrnic." Radek zase opravdu strašně prdí a hnilobný puch po ránu s pískotem uniká přes zipy z jejich nafouklého stanu.

Večer chlastáme víno z pětilitrové plastové bečky za 40 F, kterou jsme s Lyleburnem přivezli na jeho VFR z Propriana. Naše cesta zpátky do kempu byla zvláštní, neb jsem měl v jedné ruce bečku, v druhé bagety a nemohl se držet. A tak jsem se na Lyleburnově rudém blesku buď při brzdění válel Liborovi po hlavě, nebo při akceleraci výhružně mával bečkou a bagetama okolo sebe.

Víno není zas tak ohavné, jak bychom podle ceny a balení čekali. Ba dokonce nám chutná. Vicíci si ovšem koupili dražší víno, dokonce ve skleněné lahvi, a o našem cisternovém pronášejí poznámky, dokud po otevření láhve nediagnostikují víceméně stejný obsah. Toto zdejší víno docela solidně bere a ... a ráno nějak nemůžu vstát.

Středeční dopoledne je hrubě proflákáno, ostatně je to občas třeba. A odpoledne jedeme zkusit pěškoturistiku na Monte St.Pietro, 1400 metrů nad mořem vysoký kopec. Už jenom ta jízda k výchozímu bodu i za ním - trošíčku jsme to přeťáhli a přejeli odbočku o pár desítek kilometrů - byla moc dobrá. Silnice bez rovinek naučí sklápět motorku i takovýho jako mně. Petr na Banditu a Lyleburne s VFR drhnou vejfukama o zem a já, kterej se zas někde dočet, že má FJ moc nízko stupačky, nedrhnu ničím. To mě dere, a tak blbnu s naklápěním čím dál víc. Už to umim na broušení botou a nechávám toho až když hrozí, že bych moh obrousit i zrcátko a helmu. Jsem asi fakt debilní, když si takhle hraju tady, kde je všechno šestkrát dražší než doma a držkopád by mě dostal do vězení pro dlužníky.

Jo, ale tak teda jsme vomylem dojeli do jakési menší horský vísky, otočili se a jeli zpátky. Kupodivu tam to výchozí místo pro pěšoturisty bylo v podobě travnatého parkoviště, alias zamykáme a padáme.

Turistického průvodce napsal jistý pan Klaus, takto zblblý zdivočelý horolezec, který pět centimetrů úzkou uličku trnitým roštím Macchie na čtyřicetistupňovém kopci zove nenáročnou procházkou, vhodnou i pro starší turisty (v dobrém mechanickém stavu - pozn. autora).

Bezesporu to zas byla hezká tůra. Pouze jsme záhy pochopili, že ten magor co to popsal měl asi kožený kalhoty (my měli nohy rozedřené od Macchie do krve) a že časy uváděné v průvodci pro výstup jsou dosažitelné, když nahoru poběžíte. Ale co, nahoru jsme se doškrabali, vyfotili se jako každej správnej turista u nějakýho velkýho šutru a zas slezli.

Jediná vada pro mně byla v tom, že zpátky do Propriana se jelo už docela navečer a já nebyl oblečenej. Ke konci cesty už v noci jsem tuhnul a pokoušel se nacpat pod plexisklo za palubní desku, vytáčel motor aby víc hřál a lepil se na ohřátou nádrž. Byl to jediný případ, kdy mi na Korsice byla zima, zato ale jako svině.

Ve čtvrtek se slunce nějak nemůže probrat a dopoledne je spíš polojasno. Ani nejdeme k moři. Trávím krásnou, luxusní hodinku ve sprše - někdo tam zapomněl skoro plnou flašu broskvovýho šampónu, hodně hustýho a voňavýho. Celej se s ním dlouze meju, šetříce tak vlastní mýdlo. Za pár dní budu zralý na Skrblického plaketu...

Odpoledne poněkud neradi opouštíme kemp a jedem vnitrozemím do hlavního města Korsiky, Ajjacia. V horách to skoro vypadá na pršení, a tak Mejzlící a Vicící vytahují igelity a balí spacáky. To já nemusím, protože coby sólista mám na spacák místo v brašně Lojzo, kde by v dešti neměl zmoknout. Pakliže nebude silně lejt. Ale zatím ani nekáplo a Igelity Team může pokračovat. Asi po kilometru si uvědomuji pocit, že na sobě necítím ledvinku. Pečlivě se otlapkávám a zjišťuji, že ji fakt nemám. To mi připadá být poněkud nemilé, neboť tam byly kromě všech dokladů a klíčů taky všechny peníze. Stále v klidu o tom začínám přemýšlet, dochází mi to a hystericky skáču na brzdy. Nemilosrdně připékám brzdové destičky ke kotoučům, což je doprovázeno nekonečným skřípotem a smradem zablokovaných gum, než se kolos zastaví.

kor7

Ledvinka je volně položená na místě spolujezdce za mnou... Takhle mimořádně se mi už dlouho neulevilo - naposled po probuzení, když se mi v noci zdálo, že jsem měl se zelinářkou malýho Kamila, musel si jí vzít a do smrti pak prodával u silnice melouny.

Odpoledne už omotáváme motorky tlustými řetězy na hlavní třídě v Ajjaciu. Nechce se nám tahat se po městě s těžkými tankvaky a necháváme je ležet přizamčené (víceméně na oko) vedle motorek. Docela nerad to dělám, protože se mi můj Lojzík líbí a ještě o něco víc se mi líbí to, co je uvnitř (mj. dvě konzervy párků), ale lenost a víra v kliku vítězí, čiže vyrážíme na sightseeing nalehko. Hlavní třída je silně zacpaná auty a autobusy. Tenké mezery mezi nimi vytmelují skůtry, na kterých se jezdí zpravidla zběsile. Skůtrista se neváhá nacpat tam, kam bychom se my neodvážil ani hubený zkušený speleolog. Skůtrů tady vůbec na Korsice jezdí hodně a taky stopětadvacítek (častá jakási Yamaha). Hodně jezdí holky a vypadá to moc pěkně. Dost jsme jich viděli na čoprech a jedna stála na křžovatce bez helmy na CB 750. Nedoťápla na zem a seděla jen půlkou malé hezké prdelky. Vkusné. Jiné subtilní děvče tam odpálilo od pošty na V-maxu a to taky nevypadá špatně.

Ajjacio je docela fajn a určitě je o moc víc fajn, když je hezky (nám občas káplo, zataženo) a když máte peníze. V podstatě je to jedna restaurace na druhé, ulice lemované palmama a turistama. Na ulici taky nacházíme zaparkovanou Aprilii RSV Mille, kterou je třeba důkladně prohlídnout a vzhledem k ceně najít pár kritizovatelných nedostatků. Lezeme kolem toho jak mravenci kolem shnilý švestky a žádné vady nenacházíme ! Dílenské provedení je naprosto perfektní, tak dokonalé svary hliníkových odlitků asi jinde neuvidíte. (Rozhodně ne na slavném Varaderu.) Škoda že díky světlům má trochu ošklivej předek. Petr a já se u toho fotíme a Boženka s Petrou se za nás stydí.

V Ajjaciu je taky takovej mramorovej kopec, na něm mramorovej sokl a na soklu stojí arogantní Napoleon. Značně zábavnější ovšem než okukování či fotografování pana Napoleona v šutrovém skupenství, je sjíždění toho hladkýho mramorovýho kopce jen tak v botách. Dost lidí to tak dělá a nám nezbývá než to doporučit - ovšem pozor, musíte mít plastovou, spíš tvrdší a hladkou podrážku, aby jste nejeli zubama napřed.

V Ajjaciu taky bereme kemp, protože v pozdním odpoledni jet někam daleko za město hledat místo na spaní se nikomu nechce. Včetně mně, ale nahlas říkám opak, abych neztratil image zchudlého drsoně. Kemp není zlý a nakonec občas taky není špatné hodinu před usnutím vědět, kde to usnutí bude. Je zas jako snad všechny kempy hooodně do kopce a na terasách plácky pro stany. Ale i ty terasy jsou malinko skloněné, a tak když při prostírání stanu odkopávám kámen velikosti mrňavého melounu, valí se valoun až na kraj naší terasy, kutálí se po terase pod námi a slušně již roztočen padá na jeden stan. Ve stanu buď nikdo nebyl, nebo byl a už nic neříká. Nepovažuji za důležité to zjišťovat a věnuji se nadále vaření.

Po loňských zkušenostech s Petrovým plynovým vaříčem Campingaz dávám přednost obyčejnému liháči - postýlce. Je malý, skladný a trochu i funkční. "Trochu" píšu proto, že potřebujete dost tablet lihu - je to přímo úměrné síle větru. Na obale lihových tablet píšou maximálně vychcanou informaci, že jedna tableta vystačí na ohřev jednoho litru vody. Ano, asi o dva stupně. Dá se to výrazně zlepšit obkládáním větrolamovými kameny, ale ty nejsou všude, že. V takových případech dávám okolo stočenou karimatku, ale ta buď shoří, nebo ji musíte dát dál, takže se v komíně točí vítr. Plameny pak šlehají zpod esšlusu do stran, nic neuvaříte a ještě vám shoří karimatka.

Záchody a sprchy v tomto kempu poněkud připomínají dávno opuštěnou myčku aut - něco jako interiéry pro natáčení hororů. Když při sprchování zavřu oči, vidím napřaženou ruku s obrovským nožem na cibuli...

Večer jede část expedice nakupovat a cestou z krámu navštěvujeme hřbitov. Hřbitovy na Korsice jsou úplně jiné než u nás. Jsou to zmenšená kamenná města s domky a ulicemi. Domky mají červené střechy i dveře, ale ne okna. Ponuré město mrtvých...

Mnoho domků má dveře nezamčené - uvnitř po stranách v policích leží rakve a v uličce uprostřed někdy stojí jedna židle. Brrr. Jiný typ hrobky je také domek, ale bez dveří. Ve štítu má jakoby zazděná okna - těmito otvory se tam zasunují rakve. Když chtějí na Korsice přiložit do hrobky další rakev, vybourá se okno do volného tunýlku, šoupne se rakev dovnitř a okno se zase zazdí. Na štuk potom přijde deska se jménem, datumy a podobně - něco jako výrobní štítek. Do takových hrobek se vejde čtyři až osm rakví a poněkud to připomíná panelák. Jak asi správně vydedukoval Petr, pravděpodobně se ty domky staví proto, že půda je samá skála a obyčejné hroby by nešly vykopat. Jedině snad mě napadá vystřílet je do skály trhavinou, ale bylo by to riskantní - dáte omylem větší nálož a vylítaj vám ze země nebožtíci, který jste tam dali minulej tejden.

Počasí nevypadá tak úplně přesvědčivě a raděj večer stavíme stany všichni. Je v tom ale dusno a nakonec chrníme venku vedle stanu. Radek dnes přišel o náhon tachometru a to asi rozladilo jeho celkové seřízení, neboť celý večer táhle smutně prdí. Před usnutím ještě slyším v sykotu expandujícího plynu nešťastnou Petru, přidušeně mu to vyčítající...

V pátek ráno stařenka FJ nestartuje. Průser. Ostuda. Ještě že tu máme ten kopec. Lemovaný bohužel mnoha blbě přihlížejícími ranními prostatiky, čert aby je vzal. Nemůže taky občas zapršet, aby byli ty lidi dýl zalezlí ve stanech a neokouněli venku? Jediná útěcha je, že s pravděpodobností hraničící s jistotou je už nikdy nepotkám. Stařenka naštěstí umí dobře zablafat i roztlačením a startovací proces obrovského motoru proběhne relativně hladce. Neriskuju vypnutí a nechávám to běžet, dokud nesbalím věci. Naštěstí to pan Yamaha docela dobře vymyslel, takže kravál na volnoběh není velký a ostatní se na mne nesbíhají se sudlicemi, řemdihy a cepy, jak se to dříve dělávalo u nás. Ojoj, už ani ten konkurenční boj není, co býval...

Dnešním programem je pěší tůra do soutěsky Spelunca, aneb, jak praví zlomyslný zblblík Klaus, lehké putování údolím po dobře značené stezce. Podotýkám, že při asi 1,5 km dlouhém putování si užijete výškový rozdíl 619 m. Výchozím bodem je hřbitov ve vesničce Evise.

kor8

Zádrhelem už cestou byl na obvykle klikaté silnici hrbol v zatáčce. Připomnělo mi to domov. Jel jsem před Lyleburnem, vletěl tam, stařenka se na hrbolu příšerně zakymácela, rám se zkroutil po svém velkém vzoru hodinovém péru a vezouc na sobě strachy flekatého mně, jela naštěstí dál. Stihl jsem se hned podívat do zrcátka, abych spatřil partyzánsky do zatáčky přistávající VFR s vysunutým podvozkem a vykuleným Lyleburnem... A nic se nestalo. Uf.

Dopravní značka konec obce, zapíchnutá u hřbitovní zdi, je stejná jako u nás, jenom tahleta je prostřílená a pocákaná krví. Prostě si řekneme, že to bude nejspíš dobytčí krev, postavíme naproti motorky a takto povzbuzeni vydáváme se strmě dolů do soutěsky špeluňky. Po prvních pár metrech - výškových - potkáváme dvě velmi vyčerpaně vypadající dívky. Jedna se na nás obrací s anglicky pronesenou žádostí o lék pro svou kamarádku. Bohužel moje angličtina mi nepoodhaluje na co, a tak jen hádám, že nemůže dýchat. Patrně tedy astmatička, zadřená namáhavým výstupem. Sbírám veškeré své medicínské vědomosti, které jsem za čtyři roky na strojárně pobral a chystám se ji praštit otevřenou dlaní mezi lopatky. Naštěstí dřív než jsem ji stihl zabít vstupuje do děje Petra s dobrou němčinou, chvilku si povídají a potom jim Petra žehná nějakými pilulemi, které vytahuje z batohu. Prý ji bolí záda - takže zas tak daleko od pravdy jsem s diagnózou nebyl. Necháváme dívky jejich osudu s vědomím, že víc pro ně udělat nemůžeme a pokračujeme ve střemhlavém putování po svislé stezce.

Asi v polovině přichází na přetřes otázka, jak se dostaneme zpátky k motorkám. Protijdoucí turisté vypadají být na pokraji sil a to je čeká ještě půlka ostrého šplhání. Petr nalistoval v průvodci mentoše Klause odstavec, kde je slibováno koupání na dně soutěsky v potoce a parkoviště s příjezdovou silnicí. Informace, že tam taky šlo doject na motorkách, je pro všechny kromě Petra, který akci vymyslel a připravil, překvapující a rozhořčující. Radek vypadal, že Petra zabije a kdyby to byl opravdu dělal, byl bych mu rád vypomohl. Nakonec se místo zabijačky rozhodujeme pro slezení na tu silnici a stopování. Dva pojedou stopem pro motorky, přijedou pro další dva a pak se vrátíme pro holky. Pakliže nám teda někdo zastaví. Jinak asi zemřeme v bolestech během výstupu do Evisy.

Dno soutěsky Speluncy vypadá krásně. Dole teče potok plný balvanů a překlenutý několika starobylými kamennými můstky, po stranách ční vzhůru skalní stěny. Poměrně často uvidíte ještěrky, hbitě šplhající po kamenech. Nejsrandovnějc vypadají na úplně svislé skále, když běží po zdi a ocásek jim plandá dolů. Voda je nesmírně čistá a studená, ale ne zas tak studená, aby nešlo si zaplavat. Dokonce tam opravdu nacházíme parkoviště plné aut a čistých, nezaprášených turistů, nestržených na nepravou cestu Petrem. Je rozhodnuto, že já s Radkem zkusíme stopa a zbytek expedice se bude zatím koupat.

Téměř hned nám zastavil Seat Ibiza v třídveřovém provedení a se dvěma přátelskýma lidma. Radek sice trošku zblednul v představách autokotrmelců z úzké silničky do soutěsky špeluňky, ale přeci jen dal přednost jízdě a statečně umístil svoji XXL postavu dozadu, pečlivě třímaje nerozlučný fotoaparát. Horská klikatá silnice je tam přilepená jednou stranou na skalní stěnu a na druhé straně má asi půl metru vysoký kamenný obrubník, za kterým nachází se sráz. Do zatáček se troubí, protože za roh za skálu nevidíte a dvě auta se tam nevyhnou. Kromě toho všeho po silnici volně korzují krávy, na které se musí troubit taky. Neobvyklé. Jedna strčila svoji velkou chlupatou hlavu staženým okýnkem do auta, ale podrbat se nenechala. Korsičan, alias zde žijící Francouz, jak z něj později vypadlo, levou rukou prohání volant a ohlížejíce se pořád na nás dozadu, chce si povídat kostrbatou angličtinou o evropské unii. Bohužel německy neumí, takže to nemůžu hodit na bledého Radka a vysvětluju mu, že už jsme jednou byli v unii RVHP (ár ví ejč pí) a nijak zvlášť se nám to nelíbilo. Jsem uklidňován, že v evropské budeme šťastni. Vzhledem k faktu, že jsme zdarma přemisťováni směrem nahoru, souhlasím a oba se tam s Radkem těšíme.

Velká záchranná akce zbytku výpravy ze dna soutěsky se poté bez problému uskutečňuje.

Po krásně divokém sjezdu zpátky do špeluňky nabíráme Radek Lyleburna a já Petra s odůvodněním, že FJ uveze víc. To je možná pravda, ovšem řídit potom tuto tlouštíkama přetíženou tramvaj po horské dráze nebyla žádná legrace. Zvlášť když s každým kradmým pohledem přes obrubníček do strže mám nepochopitelnou závrať a snahu jet tam, dolů...

Nicméně jsme si přitom hodně zajezdili v horách a bylo to úplně skvělý. Na takovýchhle uzoučkých serpentinovitých cestách teprve člověk ocení dobře vyladěný, tuhý podvozek. Škoda, že se k FJ nedodává ani za příplatek J Nakonec, v pomalých pokládacích zákrutách to na botu jde, tak co.

Poměrně utrmácení večer už zas všichni pohromadě přejíždíme do ucházejícího zálivu nedaleko Porta, s dvěma plážovými restauracemi. Působí to lehce nezvykle - nikde tam nejsou žádné domky, nějaká vesnice, nebo tak něco - prostě v maličkém zálivu stojí na pláži dvě hospody. Kde berou hosty, to je prostě otázka. Ale pro tohle místo hovoří i sprcha, osaměle trčící z oblázků uprostřed pláže, takže se nic neřeší a Mejzlíci s Vicíky staví stany za hospodama v něčem, co vypadá jako sad, ale místo ovocných stromů tady jsou obyčejné listnaté stromy. Stojí tu už pár karavanů, vcelku komorní spolek. Docela to připomíná kemp a na spaní to snad bude dobrý.

Záhy se z jednoho karavanu vytrušují dva Češi, manželé. Také naletěli markýzi De Klausemu a brutálně putovali po dobře značených chodníčcích soutěskou špeluňkou. Chvilku si notujeme proklínáním pana Klause a poté nám doporučují spací místo na příští noc (jedou opačným směrem než my). Údajně ucházející záliv s vlnami, na kterých jezdí surfaři. Jim se tam stalo, že v noci přejížděli s karavanem dál od moře, aby je trošíčku vzduté vlnky nevzaly na okružní plavbu středozemním mořem a druhý den tam jakýsi člověk zakazoval koupání. Usuzujeme z toho, že by to tam mohlo být zábavné a kreslíme si polohu Barettali v zálivu Marine de Giottani do mapy.

Po večeři, standardně vyrobené přelitím mumifikovaných polévek vlažnou vodou, odcházíme na obhlídku oněch restaurací. Jsou úplně prázdné. Je nám ubohých restauratérů líto a jdem jim udělat kšeft, tj. dopřáváme si vyjímečně každý VELKÉ pivo - ať se máme. Bohužel naše metabolismy jsou stále nastaveny na český režim a jedno pivo nám dlouho nevydrželo. Takže druhé, a to už se útrata přepočtená na hladinu moře - pardon, na českou měnu, pohybuje v trojciferných řádech. Naštěstí krátce potom, okolo osmé, začínají do sadu přijíždět auta plná lidí všech značek a stáří, takže živnostník asi trpět nouzí nebude. Ba dokonce na jednom konci přístřešku oživil jakousi aparaturu s barevnými světly, stojany s monitory a repráky. Aha, tady asi bude jakési disko, ačkoli někteří kousci věkově patří spíš na októbrfest - bráno našimi měřítky. Záhy ale chápeme, že korsické potažmo francouzské pojetí zábavy nespočívá jako u nás v chlastání coby katalyzátoru rozjaření, ale že se ty lidičky prostě skvěle a bez ostychu baví hned jak přijdou. Dokonce přichází dočista živý zpěvák-moderátor a obchází stoly s jakýmisi papíry. I nám přináší, a je to seznam populárních písniček, přičemž říká směrem k Petře "Song for you". Polichoceně naznačujeme, že si vybereme později, nic zlého netuše.

Načež se rozjela zábava, spočívající ve zpívání hostů na pódiu do mikrofonu, na puštěnou známou skladbu, ovšem bez textu. Ten běží na monitoru před amatéry a ti se jej snaží do toho zahulákat. Podobný průser jako Carusošou, nebo Zpívá celá rodina. V okamžiku kdy nám to dochází a chystáme se rychle zmizet, řítí se k nám ten zpěvák a cosi hlaholí. Děláme blbě že ho nevidíme a předstíráme očividný nezájem o celou akci. To ho přivádí k angličtině, ve které drmolí cosi o hostech z anglie a bohužel zůstává u našeho stolu. A už tahá Radka za rukáv, ukazujíc na nás ostatní kluky. Radek výmluvným vyškubnutím signalizuje, že se nikam nepůjde, bohužel však naráží na profíka zvyklého na upejpavky. Podtrhává Radkovi židli a když my ostatní výhružně vstaneme Radkovi na pomoc, cosi provolá a my sklízíme mohutný aplaus s jednoznačným povzbuzováním. Chápeme, že jsme prohráli a již bez odporu se necháváme dostrkat na pódium. Každému je vsunut do ruky mikrofon a na něco jsme tázáni. Z prázdných pohledů krotitel správně odhaduje že vůbec nevíme co se po nás chce a pouští nám neznámou píseň. Nic. Trapně se nechytáme. Starr to nevzdává a nasazuje jinou píseň. Opět bezradně krčíme rameny. Už to vypadá fakt blbě. Třetí nasazená je docela známá YMCA (wáj em sí ej), u nás díky Těžkýmu pokondru známější v češtině jako Nájem zvedej. Na tuhle už zabíráme, zejména pro snado zahulákatelný refrén UÁÁÁÁJ EM SÍÍÍ EJ !!! a řveme jej pokaždé když se nám zdá, že se to hodí. Později se snažím vylepšit reputaci řvaním textu běžícího na monitoru, jenže jednak se slova moc netrefují do rytmu, druhak občas nestíhám číst a třeťak, jak jsem později zjistil, můj mikrofon nefungoval. Aspoň tak.

Po bídné produkci sklízíme zdvořilý aplaus a musíme se zregenerovat koupí dalších piv. Marně vzpomínám, kdy jsem si dřív udělal větší ostudu než dneska na pódiu, ale za chvíli už to berem jako prdel a je zase dobře. Když pak při diskárně vidíme na parketu skvěle se bavící lidičky, jdeme s Petrou taky blbnout a nejvíce se nám líbí asi šedesátiletý vyhublý malý stařík vrabčího vzhledu, pohybující se perfektně v rytmu jako robot. A s chutí. Přál bych si, abych v tomhle věku jednou taky takhle uměl dovádět a neslintal si jenom na deku před televizí.

Zbytek večera sedíme jen u stolku a vypracováváme plán Operace Pizza. Zhejralí mladí od vedlejšího stolu si objednali a nedojedli nádhernou obrovskou pizzu a my bychom jim rádi tu zbylou půlku vyfoukli. Přeci jen už ty motorkářské večeře začínají být mírně fádní, zejména pro mne, který si kvůli úspoře místa, váhy a peněz nevzal téměř žádné masové konzervy. Sedíme dlouho do noci a číháme na příležitost. Ta ovšem břichužel nenastala, a tak mírně zklamaní lezeme na kutě.

V sobotu ráno se jdu vykoupat a na pláži nalézám Petra s Boženkou zalezlé pod kamenem a soukromě si vyžírající Pražskou šunku z kozervy. Závistivě jdu kousek jinam a tam zas "táhnou" pod kamení zahrabané šlupky z melouna, konzumovaného zde včera Vicíky. Nakonec mi nezbývá než opravdu vlézt do vody. Nic moc. Sice moře není studené, ale ani teplé, počasí je na tom podobně a bůhvíproč mám blbej pocit, že každou chvilku buďto na něco šlápnu a ono mě to kousne (kravina, je vidět v pohodě až na dno), nebo že něco odněkud připlove a kousne mě to taky. Hm, inu ne každé ráno se vydaří, to už je tak.

Cestou dál do dnešního cíle Calvi bereme koupel kdesi na pláži z mnoha tun hladkých jemných oblázků. Je horko a jasno, líp než ráno a nastává radostné blbnutí ve vodě. Petra objevuje v oblázcích nevyčerpatelný zdroj blbin a vycpává si kamínkama jednodílné plavky na mnoho způsobů, takže jednou vypadá jak v jináči s kamenným mužíkem, jednou jako Pamela se starými zhrudkovatělými implantáty a jednou jako chlap. To bych dřív neřek, jak si taková dospělá děvčata dokáží vyhrát s třemi kilogramy štěrku...

Odopledne v Golfe de Calvi ZASE krucipísek lezeme do kempu (jsem úplný žebrák...) jménem Dolce Vita. Kemp vypadá dost dobře na to, že je hned vedle hlavní silnice, železniční tratě a jako třešnička na dortu - dokonale v ose přistávací dráhy letiště St. Catherine.

Po příjezdu na plac se přiblble domníváme, že se tady někomu rozsypaly pomeranče, než zjistíme, že u cesty na křoví rostou. To pro nás JE bezesporu zážitek, neboť většina z nás nikdy volně rostoucí pomerančovník neviděla a přijde nám srandovní prostě si utrhnout pomeranč z větve.

Snažíce se historický okamžik dobře zapamatovat, utrhávám si poprvé po dvaceti sedmi letech pomeranč, loupu jej a zahryzávám se. Když po zhruba deseti minutách přestává šťáva působit a kysele stažené rysy se mi z hrůzného šklebu pomalu vracejí do podoby normálního ksichtu, vysvětluji řehnícím se kolegům rozleptanými ústy, že jako jsou u nás plané jabloně, jsou tady patrně asi plané pomerančovníky. Fuj.

kor9

Po této nejapné epizodě se raději s Lyleburnem jedeme podívat na letiště, kam přijíždíme v okamžiku ukončení letového provozu, takže smůla. Dohadujeme se na zítra večer, zbude li čas a dneska už jen klasicky uvaříme, zamícháme kartama a zřítíme se k zemi, neboť nás na zítřek čeká jízda na nejvyšší horu Korsiky, Monte Cinto. Protože jsme jaksi prošvihli podívat se tam z východního pobřeží, musíme si zajet dost dlouhou oklikou na sever a v podstatě se vrátit vnitrozemím až na zeměpisnou šířku Calvi. Vzdušnou čarou je Monte Cinto od kempu asi 30 kilometrů, objížďkou přes sedmdesát. Naštěstí nás baví jezdit na motocyklu...

Na naše poměry se chceme vydat v neděli na cestu brzy (jazyk, Ruzyně atd.) ráno, leč lehce zdrží debata na vrátnici s babou, která mi nechce z nepochopitelného důvodu vydat můj pas. Nezabírá ani poukaz na téměř všechny naše věci, které v postavených stanech v kempu necháváme a nabídka zaplacení předem i za dnešek. Konzultuji případ s kolegy čekajícími před recepcí a shodujeme se, že lítat na motorce po cizí zemi bez pasu je blbost. Musím tedy víc přitlačit na pilu (na babu) a uhádám kompromis - vyměním pas za český řidičák. Pořád mi vrtá, k čemu by jí byl, i kdyby mě náhodně potkaný mimozemšťan nedorozuměním rozložil na atomy. Nakonec končím u pravděpodobné úvahy, že to neví ani baba sama. Ale jedem, máme to dneska dlouhé.

Co Radek a čert nechtěli, dostává Radek žihadlo a tak dáváme kraťoučkou pauzu, než postiženému oschne pot na čele - a to je taky nespravedlivě jediné, co se mu změnilo (mně tehdá otekla noha od stehna po koleno). Shodujeme se v poznání, že zdejší vosy mají větší ráži než naše a asi jich tu není málo, proto je líp jezdit se zaklapnutým plexisklem.

Pod Monte čunčem zastavujeme u ale pěkný přehrady a využíváme jí coby pozadí pro skupinové foto. Dlouho se tam nezdržujeme, neboť toto místo je hezké, leč také (jako zatím všechna) zcela mimo letové trasy pečených holubů do hubů a pokračujeme nepříliš kvalitní cestou ku vrcholu. Ujednáváme, že pojedeme inzerovanou cestou kam až to půjde a pak se uvidí. Podle průvodce by měla cesta vést asi dvěstě metrů pod vrchol a mohlo by tedy jít dojet na konec a zbytek se doškrábat.

V jakési vesničce na úpatí si všímám na zdi lemující cestu sprejového nápisu THIS "ROAD" IS ULTRA MEGA BULLSHIT, ale míjím jej s mírným pousmáním nad vizí rozmazleného angličana, neboť cesta je zatím kvalitou na úrovni dobré polňačky a dá se po tom normálně jet.

Bohužel je ta kvalita nepřímo úměrná stoupání a docházím k závěru, že sprejer dobře věděl o čem stříká. Moc daleko neujedeme a já bohužel musím s ohledem na stařenku pokračování vetovat. Nelíbí se mi, když spodní plastový "rýč" nabírá zeminu a kamení principem ruchadla a tuto směs propasíruje mezi výfukovými koleny. Přeci jen se koncepce FJ na šestidenní závod nehodí. Ostatním konečná zdá se rovněž nevadí (každý má svůj motocykl rád), ovšem návrh dojít na vrchol pěšky je tvrdě odražen. Chvilku ještě držkuji ve jménu sportu a posmívám se ostatním, že kam nedojede motocykl, nepodívají se, ale jsem vyzván, abych nahoru vylezl sám, oni že počkají dole v kavárně ve vesnici. Samotnému se mi tam pochopitelně moc nechce a sklapávám. Fotografujeme tedy pouze motorky s přehradou v pozadí a kodrcáme zpátky dolů. Nebylo to, pravda, sportovní, na druhou stranu uznávám že zůstává otázkou, co bychom tam byli viděli.

Jedouce okolo onoho sprejového nápisu, mám chuť ještě něco podpůrného připsat, leč bez spreje mi nezbývá než se pouze poklonit nebývale přesné definici. O kus dál zastavujeme u chodníku ve venkovní kafitéryji a objednáváme preso se smetanou "czech size", čili do hrnků kafáků a ne do těch jejich náprstků. Nějak se přepočítáme při objednávání a vomylem objednáváme kafe i Božence, která ho pak nechce. Dobrotivě ho vychlamstnu za ní a přijde mi to líto až při placení, doma si obvykle kávu za 120,- kč nedávám...

Během popíjení kávičky s báječně hustou smetanou pozorujeme přes ulici na jednom balkóně krásného buldoka, úplně perfektního, jako z Toma a Jerryho, kterak spásá z truhlíku kytky. Nikomu to neřeknem, protože se nám jednak nezdá obsluhující humanoid, k jehož bistru asi balkon patří, a jednak by asi buldok dostal céres, což nechceme. O tom humanoidovi ještě chvíli vedeme debatu, je li to děvče nebo kluk a kolik let tomu je. Nakonec posouzením druhotných pohlavních znaků usoudíme, že se jedná o TO a odjíždíme zpátky do Calvi.

Cestou při jedné zastávce se všichni nějak zbláznili a navzájem si vyměnili motorky, kromě mne. Na trajektu FJ se nikomu nechtělo jet a to mne docela zamrzelo. Jen počkejte, až budete někdy chtít, budu dělat drahoty ! (Jenže asi nikdo chtít nebude...)

Těsně před Calvi, nebo možná v něm, to je jedno, odbočujeme podle reklamních cedulí k jeskyni. Po krátké jízdě však nalézáme místo jeskyně hospodu, a tak náhradně jedem na hřbitov, kde se podle jakési Petrou vyšťourané informace nalézá románská kaple z asi jedenáctého století. Teďka hnedle nevím, jestli jsem nenapsal nějakou kravinu, páč historii moc nerad, ale laskavý čtenář si to rád přebere, případně si informaci ověří. Případně se na to prostě vysere, jako já. Tedy, nějaká stavba tam tedy stojí, asi bude i stará, ale to je asi tak všechno. Dovnitř jsme se nedostali, tak jsme jen lezli po zdi k vysoko umístěnému uzoučkému okýnku, kterým bylo možno spatřit zbytky jakýchsi velkolepých maleb na stropě.

Po návratu do kempu jedeme s malým Lyleburnem na letiště, aby se konečně podíval na letadýlka. Dneska máme úspěch a vidíme dva odlety. Pěkné, nu což. Záhy ale jedem domů chrnět, dneska to bylo celé jakési nabité.

Ráno, v pozdrav pondělnímu přímořskému jitru, pálí Radek nad letovisko salvu ostrých prdů. Za chvíli začínají kemp asi ve sto metrech přelétávat přistávající proudová dopravní letadla a kravál je možná menší než ty prdy. Ovšem, ONI to mají na volnoběh.

Jdu do místní kantýny zakoupit něco buchtovitého k snídani, neboť na Vifon vietnamské polévky drátěnky už nemůžu ani pomyslet. V krámku mi padají do oka rohlíčci croissanti s čokoládovou náplní a čokoládové taštičky, mmm... Ihned mizí v mém košíčku. Ale v rozporu s cenovkou, slibující pouze pětifrankovou ždímačku, platím 20 FRF. Protože je však za mnou hladová fronta a případná debata ve franštině (ze které znám pouze slova MERDE A MERCI) by se pravděpodobně protáhla, nechávám to být a rezignovaně mířím zpátky k ležení. Tam zjišťuji, že mi baba podstrčila do pytlíku nekvalitně usmažený rohlíček naplněný olejem a druhý plněný sýrem! Kurva drát do prdele práce dyk to už je skoro jako u nás !!! Kdo vás živí, pitomci, my turisti vás živíme, kdybysme tu nebyli, sedíte holejma prdelema v písku prázdnýho kempu !!! Aj aj aj, takhle se rozčilovat hnedle po ránu, to není dobře. Rozdýchávám to a za okamžik již s tibetským klidem vysávám olej ze svého čerstvého croissantu. Schází mi jen pivo.

Dnešní ethapa na severní výběžek Korsiky jest opět klikatá (jak jinak na Korsice), poměrně dlouhá a není tady ani kouštíček rovinky. To ponouká Petra na Banditu k závodění. Asi ho to bere po debatě u kiosku Fruits et Legumes, kde se mi snažili s Radkem a Lyleburnem vštípit, jak nevhodný motocykl jsem si koupil. To ovšem nemohu nechat jen tak a ničím v zatáčkách svoje jediné kožené boty. V čem má šestikilo navrch lehkostí, dohání můj parník mocným tahem, leč několikagenerační rozdíl v konstrukcích podvozků je až příliš zřejmý. Za superovladatelným Banditem, handicapovaným menší světlostí, se ale i tak s autobusem v pomalých zákrutách docela statečně držím, což je Petrem čestně uznáno. Zhovadilé jízdy se zdrží jak Lyleburne, který zřejmě nechce svoje VFR dát v sázku, tak Radek, vezoucí vzadu účinný akustický omezovač.

Přijíždíme do zálivu Marine de Giottani, velebeného oněmi Čechy u zpívací hospody a je to malinko zklamání. Inu, obytní automobilisti mají evidentně jiné nároky a hlavně nemusí stavět stany. Společné je asi jen sraní v roští...

Z jedné strany pláže jsou domky, kousek stranou je trávník, bohužel je ale na něm více kravinců než trávy. Nějak nás nebaví dlouze propátrávat zdejší teritorium, a tak po vyhazovu ze soukromého plácku, kde jsme to zkoušeli, končíme na oblázkové pláži koupačkou. V místní plážové restauraci stojí v rohu obří akvárium s mořskýma potvorama, vyndanýma patrně zde z moře. Pozorně, s mírným odporem studuji pomalu se pohybující hnusné obyvatelstvo akvárka (langusty a podobné hrůzy). Jejich příbuzenstvo dozajista někde na dně moře číhá s připravenýma klepetama na bosé nohy. Rozhoduji se, že už je dneska na koupání zima...

Potom si vzpomínám, že jsem si vlastně nekoupil vodu a vydávám se sám na stařence do hor, najít obchůdek. To se ukazuje být trochu problém, nahoře jsou už jen malinkaté osady bez obchodů. Docela výživně si zajezdím, než najdu pouliční bistro a koupím zatraceně drahou vodu. Je to ponaučení, že nakupovat jedině ve větších obchoďácích a radši dřív, než pak jezdit půl dne po horách.

Navečer si dáváme v bistru s akvárkem obvyklou kávu se smetanou a já k tomu nádavkem slíznu od kolegů céres pro požadavek na pomalejší dálniční jízdu, až se budeme vracet. Mám totiž podezření, že nad 120 km/h mi stařenka začíná přichlastávat olej a i benzínu chlemtá víc, než by bylo milé (pozdější vyhodnocení záznamů to nepotvrdilo). Tento požadavek je tvrdě neakceptován, což mne nasírá, neboť snad toho nechci tak moc. Přitom zapomínám při odcházení zaplatit svoje kafe a dostávám sekundární céres od Radka, který za to nespravedlivě dostal céres od pingla. Nevnímáme to jako srandu, ale přeci jen se snažíme situaci na vyselektovaném bezhovném místě trávníku vylepšit jídlem, osvědčeným prostředkem. Taky je na nás s výjimkou Boženky vidět, že se tak léčíme často a Radek se patrně občas předávkuje J.

V úterý po ránu začíná být horko už v šest ráno a to mě budí. Jdu na ranní sportovně plaveckou koupel do moře, jenže pořád musím myslet na život a jeho designově odporné formy v moři. Čili se zarputile snažím nedotknout se dna, ale zas na hloubku se mi také nechce. Někdy je to problém...

Nu a vydáváme se na poslední přejezd. Přejíždíme napříč severním výběžkem Korsiky Cap Corse na východní pobřeží. Krajina spíš připomíná Island, na kterém jsem nebyl. Působí chvílemi trochu studeně a tak nějak seversky - taky není úplně nadoraz vedro. Poloostrov nemá na šířku víc než patnáct kilometrů, pak najíždíme na známou hlavní silnici a po ní přijíždíme od severu.

kor10

Asi pět kilometrů před Bastií někdo postavil docela slušný kemp, kde se jako vždy nemluví německy a musím být zas odjištěn a povolán k debatě o našem ubytování. Dneska se mi nechce angličtit, a tak ukazuju všeobjímajícím gestem na náš hlouček a ke vztyčenému véčku přidávám "Two nights". K tomu mí Pappenheimští podotýkají vcelku po pravdě, že TOHLE by zvládli taky. Inu...

S blížícím se koncem, vlastně dneškem odpočítávaným, lezou na mne chmury. Jediné co mne utěšuje je, že už stejně nemám ani na zmrzlinu (cca 120,-kč).

Při budování sídliště dostáváme darem od majitele láhev jeho asi domácího vína. Milé. Nezvykle brzo odpoledne už stany stojí a můžeme odjet do Bastie koupit lístky na trajekt. Když vjíždíme do přístaviště trajektů z druhé strany než jsme odtud před čtrnácti dny vyjížděli, jaksi mi to právoplatně potvrzuje, že jsme opravdu objeli ostrov dokola. Koupě námořních jízdenek se neobejde bez letos tradiční Lyleburnovy otázky, když má platit u okénka dosti nehoráznou cifru v přepočtu asi osmi tisíc korun.

"Ti mrdá, ne?!"

Protože však dnes doprovodil větičku jednoznačnou mimikou, pokladník to postrašeně kontroluje a omlouvá se, že mu omylem napočítal cenu za kamion. Jen pro informaci - jako téměř snad všude na Korsice se ani u trajektí pokladny s němčinou nechytáte. Dokonce při zastávce v jakémsi městě nehovořili ve směnárně jinak než francouzsky. Nejlíp uspějete s nekomplikovanou angličtinou a zdravýma rukama.

Zbytky frantích peněz roztáčíme potom v místním supermarketu nakupováním jídla a památečních věcí. Petr s Radkem například koupili obrovská trička nevídaných rozměrů, která jim padnou jako ulitá. Ve snaze je dohnat si kupuju zlevněnou čokoládu a domů tři láhve vína s nezbytným, všudepřítomným reliéfem korsické hlavy se šátkem.

Večer popíjím tradiční preso s Vicíky, když přichází Petr se zprávou, že u pláže blbne gang pubertální mládeže na vodních skůtrech a že to stojí za podívanou. Přicházím jako obvykle v momentě, kdy všichni už odjíždějí. Petr, vida mé zklamání, utěšuje mne, že to ale fakt bylo špičkový. No, tak se vrátíme do kempu...

Po večeři několika zkušenými chvaty likvidujeme darované víno a víno z pětilitrového kanystru, zakoupeného v obchoďáku. Radek si k tomu dopřává salát z mořských zvířátek... Vína se nezdají, ale berou jako kráva a v noci už jsme všichni na plech. V neblahém rozpoložení blbě znovunačínáme ostrou diskuzi o jízdních a jiných vzájemných prohřešcích a nakonec to málem špatně skončí. Radek později svůj názor na věc výstižně vyjádřil před stan, což mne vzbudilo. Naštěstí si Petra půjčila od místního hajzldědka koště, takže když se po ránu mátožně vysouváme ze stanů, jsme pohledů na čerstvou pizzu Frutti di mare ušetřeni.

Po středečním vstávání nějak ani nemáme hlad a radši mlčky hrajeme karty. Oceněníhodným kladem je, že Radek vůbec neprdí a to je štěstí, těžko bychom tady sháněli volně zavěšenou kolejnici. Navíc kemp je v dolíku - ztráty by byly obrovské.

Jedu s Lyleburnem do Bastie vyhledat směnárnu a vyměnit zbytky různých měn na jiné měny, abych měl čím zapravit italské dálniční poplatky a hořlavou kapalinu do FJ. Cestou, jak jinak na pobřeží než zatáčkovitou, nás v jedné sklápěcí zákrutě vnějškem předjíždí holka na funduru položeném do fyzikálně nevysvětlitelného náklonu, takže do Bastie přijíždíme patřičně nasraní. Upřesníme si, že jsme jeli hooodně volně, bezmála krokem, a že jsme inteligentní a jezdíme bezpečně. Slabá náplast, ale lepší než se doopravdicky posrat...

Poté, hledáme po městě trička s "hlavou" a naštěstí je nacházíme na věšáku na ulici před krámkem vietnamského stylu. Radost trvá bohužel pouze do objevení cenovky. Baba holička nechce slevit a pokus o získání triček za normální cenu tak definitivně končí Lyleburnovou klasickou otázkou.

Večer na vypůjčené recepční kalkulačce dělám spotřebu a mám docela radost, neboť stařenka průměrně za dovolenou chlastala 5.8, přičemž nejmíň vystačila s 4.9 a nejvíc s 6.6 l/100 km. Obavy o větší spotřebu při rychlé dálniční jízdě se tak nepotvrdily. Za poslední drobáky si spokojeně dávám kafe a chvíli ještě v kempovní "zahrádce" mastíme karty. Když to uvidí obsluha, sami od sebe nám přináší zelenou karetní dečku na stůl. Těžko si zas budu zvykat na otrávený kyselý ksichty českých pinglů... Petr ještě volá domů z pohyblivého telefonu, aby mu ráno zavolali kvůli buzení a nastává poslední ostrovní noc.

Nu a ve čtvrtek ráno časně odjíždíme na trajekt. Nalodění probíhá poklidně, dalo by se říct až rutinně. Včetně Lyleburnovo obvyklé glosky, když mu mechanik ukazuje, aby vyjel do patra po sklopené železné plošině její prostřední, hladkou částí. A zase odháním přivazovače motorek, přistiženého při provlékání lana za hadici od zadní brzdy. To už si říkáte, jestli je fakt takovej idiot, nebo jestli ho platí korsická dílna Yamahy za to co rozbije cestou tam a italská za to, co při cestě zpátky.

Poučeni z krizového vývoje příjezdu, zabíráme na horní palubě okamžitě lehátka u zábradlí s výhledem na záď a před vyplutím ještě pozorujeme v moři vedle lodního trupu spousty krásně fialových medúz. Potom se loďka rozklepe o něco víc a mně se zadrhne v krku. Stojíme zaražení u zábradlí a mlčky pozorujeme přístav za mocnou brázdou zpěněné vody, dokud se nerozpustí v mlžném oparu...

Nejvyšší čas udělat si dobře - lovím z tankvaku konzervu s párkama za 36,-kč a rázem je po chmurách. Vždyť v ČR si přeci mohu dopřát tuto konzervu téměř každý den !!! A také třeba salám, bábovku, pivo, benzín a mnoho jiných pochutin, vyhrazených na Korsice jen pro tabule boháčů, německých turistů.

Rozveselen nadějí na brzký návrat domů, vyzývám Lyleburna k obhlídce lodi, jiné, než kterou jsme přijeli. Lyleburne stejně jako já prahne po tričku s hlavou, takže lezeme nejdřív do free shopu (svobodné hokynářství). Hlavu nemají, ale mají aspoň tričko s obrázkem té lodi, na které právě driblujeme do Itálie. Za deset marek to beru a Lyleburne také sahá po jednom. U kasy procházím já dobře, Lyleburne má však problémy, neboť si naložil do košíčku jiné tričko za franky a nechce za něj slečně pokladní odevzdat v přepočtu 700,-kč. Statečně se pokouší argumentovat špatnou znakovou řečí (nejdou mu zájmena, a ta výslovnost...), je ale nekompromisně odražen francouzštinou. Ještě vytahuje poslední trumf v podobě osvědčené znejišťující otázky, avšak slečně pokladní zřejmě nemrdá a triko putuje zpátky do regálu.

Po úspěšném vylodění a letos zřejmě posledním pohledu na středozemní moře, opouštíme okolo poledne Livorno a meteme k dálnici v tropicky horkém počasí.

Po vyjetí z jednoho městečka se mi nějak zazdálo, že pohyb spojky není tak docela jako dřív. A než jsem si to přebral, bylo po řazení. Páčka ztvrdla a ani tam, ani sem. Tuším, odkud vítr vane a po dlouhém marném blikání a troubení zastavuju sám u kraje silnice. Rutinní rozborka kapalinového ovládání spojky potvrzuje dignózu zakousnutého pístku a na scénu přichází silikonový olej ve spreji. Když se vrací zbytek expedice, je už promazáno a montuju celý ten vynález zpátky. V jedné zatím nejmenované opravně (spíš poruchovně) mi totiž vyměnili gumový těsnící kroužek na pístku za plastový do hydrauliky, který v brzdovce drhne a musím ho čas od času promazat. Než seženu originál, bohopytelně.

Naštěstí "oprava" zafungovala jako pokaždé a po čtvrthodince už zas heftujeme k domovu. Je zatraceně vedro a potíme se, i když jedeme jenom v kraťasech a tričkách. U silnice je spousta ukazatelů s nakreslenýma melounama, z čehož tipujeme, že naznačeným směrem budou prodávat melouny. Tato oslnivá dedukce je potvrzena objevem celého stánku melounů tak levných, až lituju že nemám za stařenkou káru. Majitel stánku, vida že se chystáme sníst melouna vestoje, usazuje nás pohostinně na zahradě svého domku ve stínu křoví, což jest námi kvitováno vděčnými grimasami.

Průser č.2, aby jsme to zas neměli úplně zadarmo, nastal až za polovinou cesty ještě v Itálii na dálnici. Z vepředu jedoucího protipěchotního CX vylítl půllitr vody, potom vylítla rafika teploměru a bylo po srandě. Zastavili jsme na odstavném pruhu a ještě se ani neohřáli od přehřátýho motoru, když přijel dálniční Ital čistič a vyhnal nás o pět kilometrů dál k pumpě. Pomalu jsme tam v pozdním odpoledni dorazili v čele s žhnoucím CX, vybudovali z vezených cajků servis Honda a dali se dílem do práce, dílem do poradenství. Jasné bylo jen to, že si něco uhnal, ale proč, na to bylo třeba provést poměrně důkladnou rozborku.

Prvním podezřelým se stal chudák termostat, jehož komise obvinila ze škrcení. Aby vyšla pravda najevo, byl přinesen lihový vařič, ešus na pumpním záchodku naplněný vodou a nastalo mučení ponořováním do vařící vody. Ale termostat, srab jeden, už při teplotách pod bodem varu otevřel. Stín podezření na něm ale byl stále, takže mu byl návrat do okruhu zakázán. Rozebírání potom pokračovalo pod lampou až do pozdních večerních hodin. A příčina zla byla objevena - oběžné kolo vodní pumpy, nasazené na vačkové hřídeli, přestalo požívat přízně unašeče a prokluzovalo. Což je závada, která se nedá opravit na cestách...

A tak Radek s Petrem céiksko zase složili s tím, že ještě teď se pokusíme využít nočního chladu a jet co nejdál. Zítra pojedem pomalu s vychládacíma přestávkama aspoň do Rakouska, kam by případně dojeli záchranáři s károu. A tak ve stavu značné utrmácenosti a ospalosti jsme vyjeli na noční chladící etapu. Vskutku krátkou, neb nám po nemnoha kilometrech došlo že to prostě nejde a musíme spát, nechceme li ulehnout i s motocyklem.

Takže stavíme u jedné z pump a odebíráme se na lože na pruhu trávy mezi parkovištěm a příjezdovkou. Není to vůbec příjemné místo na nocleh, jenže jednak si nemůžeme vybírat a druhak už máme dostatečně dost na to, abychom sebou prostě bez keců švihli k zemi a okamžitě zabrali...

Po pátečním ránu jedeme zkušebně dál a Radek objevuje, že klidně může jet 130 a motor se uchladí. Zřejmě funguje samokoloběh a možná, že se pumpa občas přece jen zatočí. Odvolává tedy pohyblivým telefonem záchrannou akci a vcelku běžným tempem pokračujeme celé dopoledne až na hranice s domovinou. První co nás doma čeká je bohužel pojeb od nějakého policejního ksindla kvůli tomu, že jsme za celním prostorem na liduprázdné silnici zastavili v řadě za sebou. Nechápeme co na tom komu může vadit, pouze Lyleburne přichází s vysvětlením - "Asi mu mrdá..."

Raděj odjíždíme směrem k první schopnější hospodě kde, se vaří něco jiného než instantní nudle. Taková je kupříkladu na Kaplickém vlakovém nádraží, kde akorát začíná mírně poprchávat. Takže v minutě sedíme u malých piv a žereme frutti di vepř (Lyleburne, kdo jinej). Jo - všude dobře...

A tak Hondí děd vydržel až domů, babiččina spojka též a VFR s Banditem rovněž dostáli pověsti držáků. Nikdo se nevydržkoval, nic nám nebylo ukradeno, počasí těžko mohlo být lepší a ve finále jsme se přežrali jako prasata.

Není to snad HAPPY END ?


[Akt. známka: 1,13 / Počet hlasů: 8] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Kamil | Vytisknout článek

Novinky
06.06.2008: Meteostanice:
V sekci download je zveřejněna zatím veškerá dokumentace k meteostanici. Více informací viz. www.jakjevenku.info

29.04.2008: Nová linka
Server byl přepojen na novou 50Mbps linku a během dneška můžou být problémy s dostupností kvůli změně DNS záznamů.


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.