CNCnet: 30. 10. 2020  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Download | Weblinks | RSS | Public key |  

Návštěvnost
počítadlo.abz.cz

Cestování

* Korsika '99 - motocesta kolem ostrova za čtrnáct dní - část 1

Vydáno dne 18. 12. 2006 (5360 přečtení)

Je sobota 2.7.1998, 13:25 a vedro na padnutí. Bloky horkého vzduchu nad asfaltem rozžhavují pětiřadou frontu aut s ostrůvkem čtyř motocyklů uprostřed. Lyleburne v horku lituje, že nechal doma nafukovací bazének. Představuju si jak ve frontě popotahuje modrý bazének plný vody na provázku za motorkou a na hladině se nezůčastněně pohupuje horkem přefouklá kačenka... Celá ta horda ohřátých Jonášů se i s námi posunuje do rozlehlých útrob trajektu společnosti Corsica ferries, žlutobílé lodi Corsica Serena II.

Osoby a obsazení:

Suzuki Bandit 600 N, Petr a Boženka

Honda CX 500, Radek a Petra

Honda VFR 750, Lyleburne

Yamaha FJ 1100, Kamil

Neuvěřitelná kopice věcí



Upozornění: použitá čeština je plná verze a obsahuje všechny národní,běžně používané výrazy. Citlivé povahy nechť se poserou !!!

Je sobota 2.7.1998, 13:25 a vedro na padnutí. Bloky horkého vzduchu nad asfaltem rozžhavují pětiřadou frontu aut s ostrůvkem čtyř motocyklů uprostřed. Lyleburne v horku lituje, že nechal doma nafukovací bazének. Představuju si jak ve frontě popotahuje modrý bazének plný vody na provázku za motorkou a na hladině se nezůčastněně pohupuje horkem přefouklá kačenka...

Celá ta horda ohřátých Jonášů se i s námi posunuje do rozlehlých útrob trajektu společnosti Corsica ferries, žlutobílé lodi Corsica Serena II.

Příprava na cestu sestávala v první řadě z důkladného vyždímání bankovních kont a nákupu trošku většího množství potravin na čtrnáct dní. Kupříkladu u Mejzlíků zásoby přetékaly z červené řeznické bedny na maso na podlahu. Když jsem vznesl nesmělý dotaz, na které součásti motocyklu to chtějí vézt, pravil Petr rezignovaně, že vytáhne patro tankvaku a pokusí se to doň nějak zkomprimovat. Podobně to asi řešili Vicíci. Lyleburne a já to řešíme absencí spolujezdců. Radek taky říkal, že si bere kartu Visa. Já Visa nemám, tak beru aspoň kartu stálého zákazníka firmy Autosklo K+M, kterou jsem dostal, protože nerad používám v autě pásy a brzdy. Nejspíš ji nebudu potřebovat, ale jeden nikdy neví.

Kromě toho se přezouvaly gumy, měnily oleje, filtry, plnily moje Lojzotašky lahvemi oleje Motul, posílali psi na tábor, děti do útulku a vůbec tak podobně, jak se to ve slušných domácnostech dělává.

Navíc Petr s Radkem montovali plexiskla Givi na levnější motocykly, neopatřené z výroby slušivou kapotáží. Ono s tou kapotáží je to asi takhle - kolegové prominou - zpočátku myslím byly i doby, kdy se v Baarovce, naší mateřské hospodě, nesmělo slovo kapotáž (a čtyřválec) vyslovit. Muselo se říkat pakotáž. Veškerá aerodynamická zařízení byla považována přinejmenším za nevkusná a víc válců než dva bylo považováno za zbytečný zdroj obtíží. Kdo si chtěl šplhnout, velebil kardan. Potom jednoho krásného prosince Petr jízdou objevil, že s mým "poněkud rustikálním kokpitem" na XZ 550 lze jezdit i v zimě. Na jaře koupil šestku Bandita. Letos před dovolenou si koupil Givi štítek a během asi hodiny přemluvil Radka, aby si ho na CX koupil taky. A velmi si pochvaluje útulno za plexíkem Lyleburnovy VFR. Navíc poslední dobou v opilosti občas nezřetelně mumlá "Fireblade, Fireblade..... " Tož tak.

Odjíždělo se v pátek 1.7. v 8 ráno. Kupodivu tak, jak bylo dohodnuto, a to ještě Petra stihla nakrmit několik členů expedice teplým párkem - asi má známé v kafilerii. Ačkoliv nejsem příznivcem masitých snídaní od doby základní vojenské služby, kde býval k snídani ve vlažném oleji namočený lančmít, párek jsem s předtuchou posledního masa na další dva týdny snědl. A nic mi po něm nebylo J

Přestože jsme odjeli z Budějovic v těch osm ráno a v devět byli na čáře, do grüßgottova nás čeští celníci-zblblíci propustili až v deset. Nesouhlasil jim Radek live s Radkem na fotce v pasportu. Live si totiž nechalo narůst bradku, která v pasportě není. (Mýho plnovousu si nějak nevšimli). Po mírně debilní rozpravě opustili strážci hranice ideu oholení Radka nasucho před budkou a mohli jsme konečně vyrazit s čerstvou dvouměsíční dálniční známkou za 80 ATS. Moje tehdejší obavy jestli půjde sundat se později po dovolené staly v jedné škarpě bezpředmětnými... Ale to už je jiná story.

Ve srovnání s rakouskou dálnicí a německou dálnicí bez omezení rychlosti je italská dálnice předražený schmeid (poplatky vychází přibližně na korunu za kilometr !) a naše "dálnice" nejdražší polní cestou v Evropě. Zpočátku v Rakousku nechtělo CX jet víc než 120 km/h, neboť spořivý McRadek snížil kvůli spotřebě hladiny v karburátorech. (Cha cha - zákon zachování energie...) Musel to na odpočívadle přeprogramovat šroubovákem a dál už to letělo 140.

Jídlem a olejem obložená stařenka FJ bohužel při předjíždění chytá roupy a nad 160 km/h se v přímé jízdě citelně vlní. Zajímavé je, že ve zkušebním dvojím obsazení to nedělala ani trochu a šlo jet normálně turistických 220 pořád. Ehm. Čort vie... Ale jinak jsem s ní při dálniční jízdě moc spokojený - jedete pohodových 140, stará rafika starýho otáčkoměru ukazuje okolo pěti a půl tisíce otáček a pořád tam ještě je velká rezerva. Má předjížděcí přání, projevená mírným pokynem pravou rukou, jsou ihned plněna mocným zátahem rozpojujícím zápěstními klouby, se zvrácenou hlavu a vytřeštěnými brýlemi. Ten začíná při třech a půl tisících otáčkách (zhruba 90 km/h na pětku) a končí někde v mracích. Což je teorie, protože v praxi stařenku nevytáčím přes šest a už to je až kam. Blbé je, že si zvyknete jet třeba 100 km/h při 4000 otáčkách, přidáte na stopade a snažíte se vykloubit ubohou šaltrpáku trapnými pokusy o neexistující šestku. Škoda...

Ovšem daleko větší uznání zaslouží Radkovo Hondí půllitr. Na svůj věk a plíce to děda CX metelil furt pryč, až jsme o dědečka měli trošku strach, aby nezachrčel a nezdechl. Dodnes podezírám Radka, že přimíchával do benzínu rozdrcený takový ty tablety, co si je kardiaci strkají pod jazyk a olej řezal inzulínem. No ale je fakt neuvěřitelný, co CX vydrží. Zřejmě slušnej oddíl.

Zpočátku se tedy rychlá dálniční jízda alpským krajem jeví jako zábava, leč po několika hodinách ochabující prdel odvádí pozornost od horských velikánů a hmyzí ragů rozcáklé na plexiskle chuti k jídlu taky nepřidá. Aby se dělo také něco jiného než rovná jízda vpřed, přerušovaná tankováním, fotíme se bezdůvodně u jakéhosi jezírka při dálničním odpočívadle. Při příležitosti zmiňování se o zastávkách u pump je třeba pochválit sousedům čistotu a vybavení záchůdků. Téměř všude nalézáme čistotu, dostatek tekutého mýdla u nerez umyvadel a papír na WC, kdyby se snad náhodou někdo posral.

Při jednom tankování také pronáší skalní velebitel VFR Lyleburne přání tak nečekané, že se vše živé v okolí zastaví vprostřed pohybu, vítr přestane vát a i rádio se odmlčí: "Teď by se mi zrovna líbila nekapotovaná motorka..."

Po chvíli napjatého ticha se Petr opatrně odváží zeptat, proč. "Protože", vece Lyleburne zahleděný do útrob motocyklu, "mi tam někam zapad špunt vod limonády."

Inu, k tomu se dá těžko co podotknout, takže normálně dotankujeme, za zbylé drobné kupujeme nejlevnější nanuk co mají a zdaleka ne s takovým nadšením jako ráno padáme dál.

Večer, po dni prosezeném na molitanových kládách, transmutuje výprava v rozteklé gumové medvídky, přilepené k horkým motocyklům. Po zhruba sedmi stech kilometrech sjíždíme v zešeřelé Itálii u města Mantova k jezeru za účelem překempnutí a gratulujeme si k rychlému nalezení senzačního lidíprostého místa. Jen kdyby se tam všude neválely použité prezervativy...

Bohužel se po koupeli v jezeře stáváme obětmi mračen komárů. Ovšem výraz mračno komárů nevystihuje tak docela věrně, co se tam tehdá odehrálo:

Před komárama se neschováš. Věř mi kamaráde, já byl v devětadevadesátým v Itálii s motorkářema. Sloužil sem tehdá u vzducháčů prvním rokem, zelenáč. Ty kurvy komáři byli všude. Utíkali sme před nima do jezera. Ty z nás, co byli ubodaný k smrti, sme museli nechat ležet. Ani nebyl čas je pořbít - komáři se o ně postarali. Běžel tenkrát vedle mě starej mazák, Radek se myslim menoval, a sloužil na vodníkovi. Takovej to byl cvalík, dyš mu komár ukous nohu... No, měl to rychle vodbytý. Několika chlapum zdivočelí komáři bodali do vočí a vysáli jim skléru. Nebožáci neviděli kam běží a hodně se jich tenkrát roztřískalo vo stromy. Petrovi zachránily zrak ruský kontaktní čočky, poctivý plexisklo. Ňákou dobu sme se schovávali v ledový kalný vodě jezera, dokud se komáři drobet nezklidnili. Pak ses musel voblíct do těžkejch tlustejch věcí a cos nechal koukat, komáři rozežírali. Nekerý z nás, třeba Petra, se při tý vzpomínce eště dneska roztřesou...

Navečer po setmění jsme dostali návštěvu. Přijelo auto se stanem na střeše, dva mladí lidé si tam nahoru do té plátěné šukbudky vlezli a rozdávali si to do rána, pranic se o nás nestarajíce. Bohužel z toho stanu na noc vyhodili psa debila, trávícího noc debilním poštěkáváním. Kombinace komárů, vrzajících tlumičů a štěkotu způsobila, že jsme se téměř nevyspali.

kor1

V sobotu ráno brzo padáme dál, do Livorna. Dálnice je chvílemi ucpaná a my jedeme po odstavném pruhu, čekajíce každou chvliku prudce otevřené dveře spolujezdcovy...

Díky Radkově navigačnímu čichu přijíždíme do přístaviště trajektů v Livornu takřka bez motanic a pohodlně brzy okolo jedné. Počítadlo ukazuje zhruba 1000 kilometrů.

Trajekt firmy sympatického názvu Moby lines nejede, ani lístky nikdo neprodává, a tak bereme Corsica ferries. Lístek pro jednu motorku a jednoho člověka stál 160.000 Lir, což bylo asi necelé 3000 kč, což JE doprdele kurevsky mnoho. Panebože - tři tácy za chcíplých dvěstě kilometrů po moři. Nezlob se na mě, milý čtenáři, ale to bych se fakt posral !!!

Loď, velká jako oteklej činžák je už zaparkovaná na moři. Její velikost maličko ospravedlňuje jízdné - naučit plavat dům holt asi něco stojí. Už jenom ten motor, co má místo výfuku komín - nechtěl bych to našlapovat ani zahřátý, natož po ránu.

Motorky musí čekat až nakonec, čehož využívám k focení. Chci mít skupinu našich motorek s lodí jako pozadí, jenže aby se mi přerostlá loď vešla do rámečku, musel bych přeskočit plůtek do kontejnerového překladiště. To mi připadá oprsklé, přece jen jsme tady hosti, a tak raděj strkám foťák jakési dívce se skůtrem za zábradlím a mocnou pantomimou vysvětluju, co po ní chci. Bohužel opět doplácíme na moji nešťastnou podobu se Sandokanem a děvče se zorničkami tvaru srdíček a zvlhlým skůtrem fotí jen mne. Musím počkat, až ji ochranka násilím odvede a zkouším fotit znova, všechny. Konečně jdeme na řadu a nějací nesrozumitelní lidé neustále cosi drmolí a gestikulují. Lyleburne jednomu asi trochu rozumí, neboť se ho táže: "Ti mrdá, ne?"

kor3

Poznatek z parkování motocyklů na lodi - nenechat obsluhu bez dozoru přivazovat motorky. Když si to neohlídáte, přivážou vám ji za kablíky od blinkrů a opřou naleštěnou nádrží o železnou trubku. Přivažte si ji sami inteligentně, ale fakt přivažte. Na palubu si vemte karimatku, nějakou mikinu a jídlo. Než se loďka rozjede, všechny dveře do nákladního prostoru se zavřou a nepustí vás k motorce. Jsou vodotěsné, takže se k ní nedostanete ani kdybyste chtěli být vychytralí a protéct tam.

Jízda trajektem, který se nehoupe ale celou cestu dost drnčí, trvá čtyři hodiny a nikdo neblije. Dokonce ani Petra s Boženkou, které si kvůli tomu vzaly Kinedryl.

Moře má u břehu krásnou zelenou barvu, postupně přecházející v jasně modrou. Je úplně jasno, slunce pere a my jedeme po moři na ostrov. WAAUUU !!! Trajekt jede asi padesát, po palubě od toho fouká mírný větřík, žeru z konzervy studený Trenčianský párok s fazuľou a je to moc fajn. Nikdy předtím jsem nebyl ani na ostrově, ani tak daleko na širém moři (i když to podle mapy tak nevypadá), že by nebyla vidět země a je to hodně zvláštní pocit. První dvě hoďky na palubě trávíme dětinským šmejděním po lodi, kde se všude válí lidi, a to i na zemi po chodbách. Jdem s Lyleburnem na výzvědy do duty free shopu, kde je sice draho, ale zato to tam vypadá jako při zemětřesení. Nejvíc je tam alkoholu chlastu a jak loď drnčí, lahve o sebe taky horlivě drnčí. Kromě toho nalézáme i záchody, kde teče teplá voda. Výborně. Taky prohlížíme návody k použití záchranných člunů, ale jakožto členi suchozemského národa je nechápeme a rozhodujeme se v případě plavební potíže prostě skočit do vody, odplavat kousek stranou a počkat, jak to dopadne.

Druhou půlku cesty spíme po vzoru většiny spolucestujících na železné podlaze, přikrytí vším možným, protože ve stálém průvanu a od paluby je malá zima.

Když potom vjíždí trajekt do přístavu v Bastii, hraje z amplionů jakási hymna či co a působí to velice slavnostně.

Hnedka první věc na ostrově se přihází, ledva vyjedeme z dusných útrob trajektu pod žhavé slunce. Vedle nás stojí dva spálení cyklisté, a to mě ve zdejším vedru inspiruje k poznámce "Tady bych tak chtěl jezdit na kole..." Oni na to, že příště fakt radši pojedou taky na motorkách. Inu, Slovan všude bratry má. (Mimochodem, jak z následujícího krátkého rozhovoru vyplynulo, byli z Poděbrad a NEMĚLI s sebou Poděbradku = skandál !)

Moje počáteční, ještě z vlasti dovezené obavy o případnou poruchu FJ jsou ještě ve městě, hned naproti terminálu, smazány - je tam velké oficiální zastoupení Yamahy. Pravděpodobně by jakákoli oprava byla zatraceně drahá, leč pořád lepší než potupně přerušovaný návrat autobusem. V busu totiž zpravidla blinkám.

Kousek pod Bastií za letištěm Bastia Poretta nalézá se pláž Plage de Pineto, téměř prázdná, a tam okmažitě po díkůvzdání dosud neporouchaným motorkám letíme do moře. BAH !!! Celej rok sem se děsně těšil a je to tady !!! Vlny, moře, písečná pláž, teplo a absence zaměstnavatele - ráj na Zemi. Rozhodujeme se přespat přímo tady na pláži pod širákem. Pro hovoří i sprcha, umístěná na terase jakési plážové restaurace, kde zrovna probíhá svatba. Jsme pravda mírně nesví, jak se tam tak sýroví v plavkách sprchujeme, zatímco metr od nás se lidi v kvádrech cpou, leč tváříme se přívětivě a nejsme vyraženi.

Lyleburnovi a Božence se kupodivu mírně nelíbí všudepřítomný jemný písek. Zjišťují, že není dobré pomazat postavu drahým opalovacím mlékem a vyválet se v písku, nechce li člověk vypadat jako řízek těsně před smažením. Ale co, klady tisícinásobně převyšují tuto drobnou závadu, a tak navečer spokojeně, zlehka drhnoucí, zalézáme pod rozepnuté spacáky. Po několika minutách se zas odkopáváme, protože je pořád teplo a zíráme do vesmíru mezi tisíce hvězd, jejichž počet a zářivost s ubývající meruňkovicí roste. Usnutí nastává dík únavě brzy, ačkoliv svatebčani běsní do rána...

V neděli po ránu mám v očích maltu, v hubě brusnou pastu a ležím pod pytlem písku. Podle otisku své postavy nalézám pohřebiště zahrabané karimatky. Otírám si brýle do trička a přebrušuju je tak asi o půl dioptrie. Načež přijíždí Karosa plná krajanů Homolkovitého charakteru vířících zbytečně písek a my za skřípotu řetězů odjíždíme na okružní trasu Korsikou, na jih.

Jak ta Korsika vlastně vypadá - v podstatě jsou to hory, vystupující z moře (jak se všude dočtete). Pobřeží jsou buďto pláže (na východním pobřeží spíš písčité, na západním spíš oblázky), nebo skály strmě končící v moři. Asi nejhlavnější silnice vede dokola ostrova a z ní se dá odbočkama dostat do vnitrozemí. To jsou převážně kopce a hory porostlé Macchií (nízké trnité roští, hořící touhou podrapat vám nohy) a listnatými lesy. Výš v horách je docela vlhko a jeden má porád pocit, že bude každou chvíli pršet, jak jsou vrcholky vyšších kopců v mracích. Ale na pobřeží je téměř pořád jasno a teplo. Velmi příjemné... Dole u moře často lemují silnice palmy a pestře kvetoucí oleandry. Domky zpravidla nejsou nahozené, čistá kamenná stavba ale vypadá dobře i bez toho a s tepelnou izolací si tady láme hlavu málokdo - dokonce někde vede vodovodní potrubí zvenku po zdi a pod okny má vodoměry. Když chtěj dělat odečet, musí se pořádně nahnout z okna. Jaká je úrazovost z oken vypadaných instalatérů jsme nezjišťovali. Dobře je vyřešená doprava - docela ucházející silnice a samé kruhové objezdy. Na Korsice se jezdí na rozdíl od ČR krásně plynule a jaksi normálně. Typická situace: přijedete ke kruháči v husté dopravě, zastavíte na nájezdu a počkáte, až vás tam ostatní pustí, což se stane zhruba během dvaceti vteřin. Tak tam vklouznete a jedete. Stejná situace u nás: přijedete ke kruháči a zařadíte se do fronty. Čekání si krátíte pozorováním kroužících automobilů, poslechem autorádia, četbou, štrykováním, výměnou baterií v kardiostimulátoru a nadáváním na toho prvního blbce, co se tam bojí násilím vecpat. Ach jo.

Poněkud nepříjemným zpestřením další jízdy je žihadlo, které inkasuji nespravedlivě chvilku poté, co v duchu velebím easy ride v tričku a kraťasech (helmy používáme). Dostal jsem to do vnitřní strany stehna a zrovna tohle žihadlo je v dnešním zkaženém světě póvlů výborně funkční a porce poctivá. Stavíme, chvilku zvažuji situaci, ale na hrdinné zemření to není. Takže nasazuji kamennou tvář (promyšleně protkanou žilkami smrtelné bolesti) a hlasem anglického plukovníka s ustřelenýma nohama nařizuji pokračovat vpřed.

V jakémsi městě za pekelného horka vstupujeme do klimatizovaného obchodu potravinami. Bylo tam fajn zima (dobrej chyták, jak zdržet lidi uvnitř) a ovšem také dost aktivní puch sušeného masa, zdejší speciality. Pro neznalé turisty naopak silný impuls k okamžitému opuštění prodejny. Maso ve všech obchodech, nejčastěji různě velké šišky omotané šňůrkama, visí volně mimo chladící boxy na dřevěných stojáncích a smrdí tak strašlivě, že vás ani nenapadne to jíst, i kdyby jste na to měli. Lyleburne se domnívá, že jde o dobroty z nucáku.

Ceny - pětilitrová bandaska nebublinkaté vody přišla na 6 frfňů, kilo meruněk 10 F, kilo jablek 12-15 F, půlka velkýho melouna 16 F, normální chleba 15 F a bageta velikosti naší veky od 3,5 do 5 F. Kupujeme (celou dobu na Korsice) hlavně bagety a vodu. Já jsem si koupil jedno rajče za čtyři franky (24 Kč) a za ty prachy ho sežral i s bubákem.

Potom jedem dolů na jih na pláž Plage de Quercioni za účelem infantilního dovádění ve vlnách. Celý den se jako mentoši vydržíme vozit vlnami ke břehu - je třeba si jen počkat na nějakou větší a šikovně do ní skočit. Baví mě to dokud nemám od písku odřená záda do červena. Zdejší pláž bývala asi kempem, ale bohužel nemá sladkovodní sprchu a rovněž zde není žádný záchodu podobný mechanismus. To je vcelku nemilé, neboť to začíná být proklatě potřeba a výběr ploch není velký - po pláži jsou roztroušeni nevinní lidé a zbytek teritoria okolo jakési sladkovodní louže je porostlý rákosím. Nakonec je nutno provést velkou akci hluboko ve vnitrozemí.

kor2

Před domkem kousek od pláže, kde máme zaparkované motorky, hraje skupina místních chlapíků hru, na jejíž název si teď nemůžu vzpomenout. Prostě jeden hodí plnou železnou kouli velikosti tenisáku někam a ostatní se patrně snaží buď přihodit svou kouli co nejblíž k ní, nebo ji rovnou trefit. Všichni si hodí a pak se asi hádají, čí koule je blíž, nebo co. Patrně to bude mít mnoho různých obměn a rozhodně to není taková brnkačka, jak to na první pohled vypadá. Nejvíc mě na tom zaujaly ty kovové koule - vypadaj jak kuličky do ruskýho ložiska.

Večer chci dolít olej v babičce FJ a zjistit tak, kolik po asi 1300 kilometrech ubylo. Nejprve je ale třeba vyzdvihnout okufrovaný parník na hlavní stojánek. Vede to k soutěži, komu se to proti mírnému svahu podaří samotnému a nejnadějněji vypadá Radek. Bohužel si ale v rozhodujícím okamžiku vzpěru mocně pšoukl a jakoby z něj zároveň unikla i všechna síla... Jak jistě každý ví, řehtaje se na celé kolo velký tahací moment nevyvinete, a tak stavíme motocykl na stojan ve třech lidech.

Aj aj, toho oleje se tam vejde nějak moc... Při čtvrté deci mi drkotají zuby a chce se mi opět kakat. Vypadá to, že po střední opravě motoru (nové pístní kroužky, zabroušené ventily, nová ventilová gufera atd.) za sedmnáct tisíc kč už žere jenom půl litru na tisíc kilometrů. Jsem zdrcen. Pro průkaznější kontrolu ještě stavíme motorku na vodorovnější rovinku a HA ! Oleje je najednou plné okýnko. Hm, škoda že neumím ani německy ani francouzsky. V těchto jazycích mám manuály a patrně tam bude napsáno, že kontrolu vodorovnosti motocyklu provádíme platino-iridiovým prototypem vodováhy, vypůjčeným z Mezinárodního ústavu měr a vah v Sévru u Paříže.

Večer jedem do blízkého městečka Ghisonaccia na čumendu. Vzhledem k cenám všeho máme místo nákupní horečky nákupní zimnici - jedině snad kdybychom sehnali ve výprodeji nanuka. Kupuju ale úplně čerstvou, ještě horkou bagetu ve stále ještě otevřené pekárničce (21 h). Měla být k snídani, jenže to prostě nešlo nesežrat jí hned. Končíme na verandě menší kavárny vybavené zdarma běžnými záchody a aby to nebylo hloupé, dávám si s Vicíkama malé pivo za dvanáct frfňů, alias sedmdesát korun. Také lituji, že už jsem svůj kabel položil v rákosí, leč tato operace v mém případě doslova nesnesla odkladu.

kor4

Zásluhou večera bylo objevení sprchy Petrem - nemohl snést korozivní účinky slané vody na místy již prožrané Božence a vydal se odvážně na průzkum. Ono to po koupání chce, sladkovodní sprchu, z moře mě pálí oči a nerad bych, aby mi jednou skanuly jako dvě vytřeštěné slzy...

Pondělí - ráno kočujeme zase dál, do Bonifácia. Cestou zastavujeme u silnice v kiosku s ovocem a zeleninou. Vevnitř byla velice přitažlivá zelinářka v nadstandardní, ovšem vyvážené výbavě a s krásným úsměvem. Na mne se usmála tak mile, až jsem si slintnul. Byla prostě z těch dívek, před kterými litujete každé hodiny nestrávené v posilovně a uvědomujete si všechny své nedostatky včetně nedolité baterie a povislého řetězu.

Na tu baterku jsem se v Bonifaciu ale fakt podíval a bylo tam mokro už jen do půlky - skandál. Destilovaná voda eau demineralisée stojí litřík deset franků, alias šedesát korun. Tahám je z kešeně velmi nerad, vzpomínaje na druhý litřík za osm korun, zapomenutý doma.

Bonifácio vypadá velice fotogenicky, mají tam pěkný přístav schovaný v hlubokém zálivu a plný luxusních plachetnic.Tam je naprosto nutné zajet, viz fotky. Je odtud podle mapy kouštíček na Sardinii, ale její břehy jsme neviděli. Nejpůsobivější je ovšem pobřeží směrem na otevřené moře - členitá stěna vybělené skály, erozí rozrušená do bělostných vrstev. Ke všemu ještě není úplně kolmá - je víc než kolmá, alias místy tvoří převis. V moři kus od pobřeží trčí z vody jako kůl kus tý samý skály, stejně rozvrstvený a s horní plošinou ve stejné úrovni s pobřežím. Nemá chybu - kdo nevěří ať tam běží a vezme si s sebou motorku. Na motorce totiž jste na Korsice kingové. V autě zdechnete horkem v momentě poruchy klimatizace a na kole tu jezdí v horku po kopcích jenom takoví ti hubení šlachovití človíčkové v elasťákách a špičatých helmách.

Leč zpátky do Bonifácia. V přístavu nalézáme jednu restauraci na druhé. Mnoho z nich láká k posezení a konzumaci darů moře pestrými fotografiemi jídel, nebo i pulty s drceným ledem a vystavenými, zpravidla již chcíplými mořskými živočichy. Naštěstí na to opět nemáme, a tak je dost času probloumat Bonifácio včetně jakési pevnosti. Nahoru na pevnost vede silně strmá ulice se zábradlím uprostřed a lemovaná zajímavými restauracemi, neboť hosté na jednom konci hospody sedí dobře o patro výš než na konci spodním. Několik tatínků táhne vzhůru poněkud násilím kočárky - odhadujeme, že pokud nějakému ujede dolů, bude mít na hospodské zdi ještě vlhkou fresku dítěte.

Vstup do historické pevnosti stojí deset frndů a uvnitř najdeme místnosti s vycpanými lidmi v dobových šatech, přičemž každá cimra znázorňuje nějakou ukázku ze života tehdejších lidiček. Mezi těmito místnostmi jsou dvě menší a v těch leží po jedné kostře. Proč, to se naší expedici zatím nepodařilo zjistit. Doktor Boženka Kaufmann - Mejzlik vytvořila hypotézu, podle které byly mrtvoly ukládány do cimer v poloze vleže a dochovaly se nám tedy v původním uložení, ovšem naproti tomu profesor Petra Schwarzmuler - Vicek se domnívá, že v místnostech leží proto, že bez příslušných svalových skupin by samy pravděpodobně nevydržely tak dlouho stát. Docent Lyleburne Ratledge von Křemže po vyslechnutí obou teorií utrousil pouze poznámku, že jsou obě slepice, avšak vzhledem k tomu, že obě kostry jsou evidentně lidské, nikoli slepičí, nebyla mi zcela srozumitelná. Požádal jsem pana docenta o laskavost, zda by mi nepoodhalil skrytý význam svého výroku, avšak pan docent zareagoval popuzeně slovy : "Ti mrdá, ne?"

kor5

Před odjezdem z jedinečného Bonifacia pozorujeme během naší bagetoidní přesnídávky dva německé kolegy motorkáře, jak se před odjezdem na BMW oblékají do bavlněného Jagerova spodního prádla a tlustých nepromokavých kombinéz při odpolední teplotě asi pětatřicet stupňů ve stínu. Někdy to s ochranou před povětrnostními vlivy opravdu trochu přehánějí. (Tak mě napadá, jestli by se pod povětrnostní vlivy dal zahrnout také brusný vliv asfaltu...) Jestli sebou někde švihnou, budou je z těch vrstev prádla hasiči vystříhávat nůžkama na plech.

Z Bonifacia jedeme jaksi zpátky do zálivu Golfe de Sta Manza - vypadá to podle mapy rozumně. Sjíždíme dolů do zálivu na koupání. Neni tam bohužel sprcha, zato na dně moře nacházím jakousi vybělenou kozí lebku s rohama. Hm. Ale na snorchlování je zde pár skvělých písečných pánví v jinak travnatém dně. A je tady značně větrno. Po moři lítaj velkou rychlostí surfaři s pestrýma plachtama a vypadá to moc pěkně. Na spaní to není, protože jak si zívnete po větru, obrátí vás to naruby. Rozhodujeme se jet ještě kus zpátky na sever do Porto Vecchia. Před městem stavíme u silnice v kiosku s ovocem a pitím doplnit zásoby. Láhev vody stojí pět franků, tak ji beru. Jenže z lednice už za ní baba chce sedm. Říkám jí asertivně čistou Budějovičtinou, že za sedm franků jí na vodu seru, víc než pět že nedostane. Baba bohužel nesmlouvá, takže jsem bez vody.

Přímo v přístavu v zálivu Golfo de Porto Vecchio rozkládá se větší plac hned u vody, připomínající prázdný kemp, nebo travnaté parkoviště, nebo tak něco. Zajíždíme tam s vidinou přespání a debatu o případné kolaudaci vedeme u břehu moře. Parkuje tady pár divných velkých karavanů a nějak se nám tady nelíbí. A hele - ve vodě těsně u břehu mezi kameny plave batoh ! Lovím ho ven a těším se na šrajtofli bez dokladů, plnou franků, nebo řekněme i marek. Batoh je řádně nacucaný a plný vody a ještě něčeho těžkého. Petra s Boženkou se bojí, že uvnitř bude uříznutá něčí hlava, hlasují proti otevření batohu a řešily by to jeho opětovným umístěním do moře - na tom je názorně patrno, jak uvažují holky. Nehlasuju a vylévám obsah batohu na trávník. Bohužel tam nebyla ufiklá hlava. Pouze nějaké trencle, pánská kosmetika, kniha Zen a umění údržby motocyklu ve francouzštině, spousta papírků s e-mailovýma adresama a žádné peníze. Je to skandál, nemít v batohu ani vindru. Většina těch mailových adres vypadá na holky, z čehož nahlas dedukuji, že to byl (nebo je) asi pěkný proutkař. Kdosi mne opravuje, řka že proutkař je ten co umí hledat vodu a ten, co umí přefiknout mnoho děvčat že je proutník. Bří Petr a Lyleburne Mejzlíkové ovšem tvrdí, že definitivně správný termín je jistě kurevník. Tím vnesli do problému neznámého bezbatohaře více světla a zbývá tedy vyřešit, co dělá batoh v moři. Já osobně se dohaduji, že tam někomu upad, zatímco kamarádi si myslí, že tam upad i s majitelem, pročež o něm mluvíme v minulém čase. Ostatně, i kdyby ještě žil, bez batohu to stejně už nikdy nebude on...

No a my musíme ještě další kousek na sever. Pořád ale ne a ne najít pořádný místo na spaní. Co chvíli jsme se někde zastavovali a co akumulátor nechtěl, zas se rozjížděli, až jsme skoro dojeli na půl cesty zpátky k Bastii. Což vzhledem k délce ostrova asi 150 kilometrů není problém. Byl tam na pobřeží u Anse de Fautea domeček s kamennou terasou a kupy skal a balvanů, řítících se do moře. Okna a dveře měl pečlivě zabedněná, čili byla vylosována dedukce, že zde alespoň dneska nikdo nebydlí a přespíme na terase. Jinak na koupání to místo nebylo. Drsným nakupením ostrých skal a vypěněnou mořskou vodou s hukotem tříštěných vln vzbuzovalo ve mně pocit utopení v příboji, rozedření mrtvoly na kusy o skaliska a finální sežrání nějakou obzvlášť zubatou, ošklivou rybou. Fuj. Kromě toho tam také mohli být ježci a šlápnutí na ně moc bolí.

Nevýhodou terasy byla teplota. Ono se to zpočátku může jevit příjemně, ulehnout na sluncem vyhřátou kamennou plotnu. Jenže na Zemi nežijeme sami a žáby to asi vnímají podobně - jinak by neměly z terasy solárko. Vlastně lunárko, v noci. A to se pranic nelíbilo Petře. Její žabofobie se při první dorazivší žábě projevila snahou o dotek se zemí nejmenší možnou plochou těla a vibracemi. Jak se přiloudávaly další žáby, vibrace nabyly výrazného akustického charakteru. V momentě, kdy jí jedna žabka přátelsky poplácala pacičkou po tváři, začala Petra levitovat kousek nad zemí. S očima výrazně vylézajícíma z obrysu hlavy a parabolicky zakřivenýma ušima, otáčela se pravidelně radarovitými pohyby, monitorujíc okolní terén. Naštěstí jsem se rychle ožral a usnul, jinak bych se byl musel tou kořalkou polít a zapálit...

No a uděláme si přestávku, tady je několik postřehů o Korsice, i jiných: - podle očekávání je tady horko (přes 30 ve stínu), ale díky furtvětříku je to úplně v pohodě - proti očekávání zde občas lítají komáři, kurvy hnusné zapráskané, který koušou stejně jako ti doma - všude, po plážích i neplážích, pobíhají mravenci. Ti nekoušou, ani protivně nepískají, zato nalezou všude. Petra jich pár po ránu přistihla, když jí z oka kradli kontaktní čočku. - nejlépe namaže záda Boženka a mám ji proto ještě radši. Zelinářka by se na mne asi vys.... vybodla, asi. - na všem korsickém je buďto silueta Napoleona, nebo silueta kudrnaté hlavy se šátkem přes čelo. Případně opět silueta půdorysu ostrova - Korsičani by rádi byli samostatní a Francouze neradi. Mírnější zastánci samostatnosti přematlávají francouzské nápisy černou barvou, ti radikálnější střílí na dopravní značky (ne před turisty, aspoň tehdá). Některé značky mají dva tři důlky po malorážce, některé jsou vybombírované po ráně z brokovnice a v některých zejí díry průměru dlaně s roztřepenými okraji ostrého plechu... - bezvadné jsou obchody. Prodávající lidi se pořád culí a vypadají, že vás mají rádi, i když si zrovna dneska nic nekoupíte. Nikdy nezapomenou pozdravit když vstoupíte a když odcházíte. (Nad některými českými podavači bych plakal, anebo ta hovada rovnou zabil). - každou noc, jak vyjde měsíc, je dost světlo. Největší tma je večer mezi západem slunce a východem měsíce. Ráno Lyleburne zpravidla chrápe. - pečivo je pořád čerstvé a peče se průběžně celý den. Večer nebo po ránu občas z odpadkových košů čouhají na kámen ztvrdlé bagety. Ty se fakt nedaj jíst, nemáte li místo úst mlejnek na strouhanku.


[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 8] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Kamil | Vytisknout článek

Novinky
06.06.2008: Meteostanice:
V sekci download je zveřejněna zatím veškerá dokumentace k meteostanici. Více informací viz. www.jakjevenku.info

29.04.2008: Nová linka
Server byl přepojen na novou 50Mbps linku a během dneška můžou být problémy s dostupností kvůli změně DNS záznamů.


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.