Úkol splněn?nuda nuda, šeď šeď

Má zbytečně velká nádrž a záliba v pomalých letech umožňuje minimálně dvacetiminutové lety, prokládané tu přemetem, tu vývrtkou, tu nízkými průlety. Zdravíme elektroletce :-). Přistání na dva body, položit příďový kolo a dojezd téměř k noze. Je to tak dokonalé, až je to protivné jak nejslušnější chlapeček ze třídy. Hm, pěkné.

Krucifix, proč mně to teď zas tak úplně nebere, když konečně všechno chodí jak má?? Děsný. Dotankuju, nasávám, žhavení, brnk a běží. Druhej let úplně stejná pohodka jako ten první. Takhle nějak fungují motocykly Honda - všechno je tak perfektní, až vás to nebaví . Zkouším vybírat vývrtky níž a níž, stlačuju průlety tak že jsem si nabral na kolečko kus sena, souvraty tak tak že jdou vybrat a minimálka tak minimální, až to jednou fakt málem spadlo až dolů.

Není to ono. Přestože nemám žádnej problém s motorem, rádiem, letadlem, nikdo zde neprudí a vítr nefouká, neužívám si to. Zřejmě potřebuju nějaký vzrušení, aby mě to bavilo. Zkoušim teda levou rukou natáčet telefonem nízký pomalý průlety a řídit jen směrovkou a plynem, ale že to není super zábava ještě neznamená, že bych to musel rozmetat jen tak z nudy a nechávám to být.

Asi to bude chtít jiný letadlo. Nějaký obzvláštní, aby to nebyl obligátní hornoplošník Pipero - Cessnovité mutace (tzv. Pissna ), nebo hnusný akrobat s nepravděpodobně dlouhým trupem a kabinkou natřenou na modro. Aby to bylo velké, pomalé a aby to majestátním letem budilo spokojený úžas.

Zkrátka obr, nejlépe polomaketa. Dospěv k tomuto rozhodnutí, vytáhl jsem zpod sedačky raketové házedlo a šel se trošku vydovádět. Stuha čoudu za modelem stoupajícím ve spirále se mi stále líbí.

První let byl bezva - mírné stoupání v kruzích a hezký dokluz nedaleko místa startu. Když se daří, tak se daří. Zasunul jsem druhý motor a odstartoval stejným hodem jako předtím. Zvláštní - tentokrát se ten bujný stroj levou spirálou zapíchl do sena. Sena bylo na louce poměrně velmi hodně, neboť se sušilo v řadách asi půl kilometru dlouhých. Pohled na Rapiera usilovně syčícího v suchém seně vstříkl mi do žil nitro, neboť v posledních letech jsem takovouto rychlost bez pomoci techniky ještě nevyvinul. Bez obvyklého rozhlédnutí jestli mne nikdo nevidí běhat jsem se překážkovým stylem přenesl přes několik řad sena a bez velkého rozmýšlení vytáhl rapíra za ocas ze sena, jehož první stébla již začínala vesele plápolat. S prskajícím čadícím házedlem v ruce a nezbytným šátkem kolem hlavy jsem zatančil rituální hasební taneček a stále ještě jsem strašně rád, že úspěšně. Fuj?

Takže potřebné vzrušení nakonec taky bylo a možná lepší než při ladění ASP. Ovšem představa příjezdu několika hasičských aut, ostudy a platby za škody mne dusí ještě teď. Ona maminka občas říkává: "Bože, do čeho's tu duši dal! Dát to do vola, tak to aspoň tahá?"