Vítězný Únor 2005 a role Bendyho 400 v něm

Toho roku udeřily mrazy nenadále. Ze dne na den se všechny předměty potáhly jiskřivou vrstvou bílé jinovatky a ...

na drátech telefonního vedení zůstaly přimrzlé ptačí nožičky, smutné symboly pokusů o záchranu v posledních okamžicích. Jejich bývalí majitelé se roztříštili zmrzlí o zem, když se jim za letu obalila křídla námrazou a pod dráty se kupily hromádky ledových střepů. K dovršení zlého vytáhl upřímný Stáňa z rukávu dementního milionáře a konečně dal všem srozumitelně najevo, co si o nás myslí... Pohled na jasně bílou jiskřící pláň mne přivedl na myšlenku polétání s Bendym v bezvětrném, jako křišťál hutném ovzduší. Baterie byly nabity, motorová přepážka od minule důkladně slepena a vzadu v zásuvce psacího stolu se našel i zašlý pilot s čepicí. Gauner mc-12 se displejem holedbal ještě deseti volty a rodinné ovzduší mi, zřejmě pod vlivem nákupu sádrokartonu, přálo. Nač čekat. Čistý, zuřivě bílý sníh v jasném dni bodal do očí, ale sluníčko slabě hřálo do ksichtu. Odhodil jsem Bendyho nad jednolitou, nedotčenou pláň. Krásné, pomalé lety stále níž a níž a hlavně - nikde nikdo. Pejskaři, venčící obyvkle své debilní, uslintané a smradlavé mazlíčky (mám rád kočky) asi umístili své zmrzlé psíky na skalky jako dekorace a v teple u krbu začali listovat katalogem psů, aby si vybrali co nového na jaro. Záhy jsem zjistil, že nevídaná stabilita ovzduší a dokonale rovná, čoklůprostá sněhová plocha dovoluje létat s Bendym jen několik centimetrů nad povrchem, na větším úhlu náběhu a skvostně pomalu. Několikrát jsem si s modelem doslova přešel kolem nosu (jednou vzal křídlem o anténu)

a pak mne napadlo, že v takovém mrazu musí být povrch sněhu tvrdý... Při následujícím průletu jsem ubral plyn o jeden zoubek a podařilo se brilantní přistání s dlouhým doběhem. Plyn na doraz a znova vzhůru - dokonalé. Postupem času jsem zjistil, že nejkrásnější vzlety umí Bendy na půl plynu. Pláň je mírně svažitá a v některých místech stačilo plynu ještě míň - rozjezd pak byl asi dvacet metrů a Bendy se na konci bez přitažení zvedl, jednou dvakrát ještě drcnul kolečky o sníh a začal sám jemně stoupat. Jako opravdický letadlo! Sem byl vole úplně hotovej! Rozjezdy byly ovšem občas pokaženy kličkováním a nejednou dospěla snaha vyrovnat až ke smyku "hodiny", tj. kolem dokola. Chce to jenom cvik, stačí pár startů a na přesnou chvíli, kdy je třeba pustit směrovku se dá přijít. No, bylo to nádherné odpoledne. Starty, přistání, nizoučké průlety s koncem křídla v zatáčce kreslícím do sněhu tenkou čáru, pojíždění - zkrátka super. Když začala slábnout poslední baterka, nasadil jsem na přistání na rovnou silnici, abych nemusel do pole, provedl předpisové přiblížení a netrefil se do směru. Konec křídla zadrhl o uschlou vysokou trávu, hvězdice a jako pokaždé na konci létání, ulomená motorová přepážka. Prostě pěkné polétání v tadičním duchu. Ach, jaký to byl krásný den!