Slovensko 2000 - III.
Vydáno dne 07. 11. 2004 (3587 přečtení)
V pondělí 10.7. ráno svítí slunce a dělá se horko! Paráda, konečně
to začíná připomínat motorkářskou dovolenou.
Nějak po ránu se postupně a nepříliš
křepce vysunujeme ze stanů za účelem snídaně a po nějaké době zjišťujeme
absenci Petra s Lyleburnem. Nehlásí se ani na výzvy silným hlasem a třepáním
stanem, což vede k otázce, jak můžou v takovým vedru vydržet ve stanu. V bezvědomí
asi ano, a tak to necháváme na přírodě. Však ona si je moudrá matka vzbudí. Předmětem
pozdějších ranních debat se pak stává otázka, kam dneska. Již obživlý Petr
celkem logicky poukazuje na to, že jestli se v našem týdnu chceme podívat na Zemplínskou
šíravu, měli bychom tam vzhledem ke vzdálenosti dnes dojet a obětovat tak dnešek
jakožto transportní den. Lyleburne by zase rád na chvilku do Maďárie podívat se na
Ostřihomskou katedrálu - to nás překvapilo, protože nikdo netušil, jak je zbožný.
Když se od Petra dovídá, že vzdálenost na šíravu činí přes 400 km, ptá se ho
naléhavě, jestli mu takhle náhodou nemrdá. Petr se trošku urazil a zase logicky
(kupodivu, po noci) poukázal na zdržení na přechodech atd. Nakonec teda že pojedem,
kam až snesem.
Začátek nebyl úplně hepy - po prvních pár kilometrech beru žihadlo do krku a patřičně
mě to nasírá. Abych nenadával v podstatě pro nic, dostávám výchovně asi za hodinu
druhý, zase do krku, asi centimetr od toho prvního. Zatímco první žihadlo asi
nestihla majitelka odevzdat celé, tohle druhý jsem si vychutnal jaksepatří. Včetně
zbytku žihadla zapíchnutého v kůži, který lékařským hmatem odborně vyňal Petr s
pomocí zavíracího nože švýcarské armády. Poté pokračujeme v jízdě podél jižní
hranice Slovenska s Maďarskem, dokud si nevšimnu, jak mi po zavřeným plexiskle zevnitř
leze vosa. K předchozím úvahám, za jak dlouho se po dvou žihadlech udusím, nyní přibývá
další, že s vypíchnutýma očima na to ani neuvidim. Řeším situaci bleskurychlým
otevřením plexiskla a otočením hlavy do strany - vítr vosu vypláchnul, pro jistotu
ale stejně vcelku intenzivně brzdím, stavím a helmu sundavám pro kontrolu, nemají-li
v ní vosy hnízdo. Ostatní zdvořile čekají, ale je cítit nevyřčené - že stavíme
kvůli každý blbosti. Příště tedy pro změnu stavíme kvůli žihadlu, které utrpěl
Karel do prsou. Je to dneska nějakej Vosí den, nebo jsme pro ty malé svině neodolatelní.
Karel vypadá, že hned tak neumře, tož pokračujeme po nezbytném obdivování statečnosti
obdržitele žihadla dál, dokavád nenarazíme cestou na motorest. Neobešlo se to bez
prudkých brzd, neboť čtyřpístový navigátor Pete si vzpomněl na moje brzdy pozdě.
A jelikož mám přední kotouče křivé, přejíždím stojící soudruhy o pár metrů,
sklízeje nespravedlivě veselé pohledy. Šmejdi.. :)
V motorestu přichází s objednanými smažáky i zklamání - na naše zvyklosti jsou
porce poloviční. Vracím brzdové pošklebky dotazem, proč si dávali dětský porce -
jenže přítomný číšník mne probodne pohledem tak, že hned zmlkám a vážím si
toho, že můj kuřecí řízek obsahuje maso.
Po obědě se Venca ptá Petra, proč mu mezi sedlem a podsedlovou kapotáží raší květáky.
Jdeme se na Banďoura podívat a Petr po sejmutí sedla diagnostikuje ejakulaci antipich
spreje do podsedlového prostoru. Sprej se prodřel a následně prorazil o rám - následky
jsem se snažil fotograficky zdokumentovat. Naštěstí to nepoškozuje lak ani plasty a
jde to poměrně snadno odrolit. Pěna má konzistenci molitanu. Při kávě po očistci
Bandita ještě nadnáším postřeh o ceně nafty - u jedné pumpy jsem si všiml, že
nafta tady stojí okolo 32,-sk, to je jen o 3-4,- sk míň než speciál. Možná by se
tady dal sehnat levně starší diesel. "No, třeba starou Avii", chytil se hned
Václav. Ňákej vtipnej, po vyprážaným sejru.
Václav se taky postaral o další zastávku - na dálniční krajnici. Upad mu z plotny
vrchní kufr (co jsem mu ho trošku záviděl) a proskotačil se mezi auty, nutíc jejich
vodiče vyzkoušet si naostro vyhýbací manévr, tzv. losí test.
K pozdnímu odpoledni konečně přijíždíme na legendární Zemplínskou šíravu.
Kempy ale téměř zejí prázdnotou, protože tu celý týden předtím pořád pršelo.
Nádrž je trochu upuštěná, čímž se pláže prodloužily o pás vysychajícího dna.
Rozhodně, taky vzhledem k počasí, mě to ke koupání neláká.
Po stavbě stanů končíme v kempovní zahrádce, kde jsme skoro sami. Obsluha se snažila
mermomocí navodit atmosféru bláznivých letních nocí a pouštěla do repráků krutě
nahlas nepopsatelně strašnej kravál (nazval bych to nejspíš lidový Bača rock)
vzniknuvší patrně zrychleným nahráváním vesnických folklórních písní. Po půlhodině
už jsem byl vysloveně vzteklej, neboť se ty, odpusťte, sračky, fakt nedaly
poslouchat. Zvlášť když jste unavení (nakonec z toho bylo 480 km), sedíte v liduprázdným
kiosku v bundě a srkáte Smädný mních. Naštěstí v počátku úvah o sražení a
rozdupání repráků přešaltovali na Olympic a to už se dá. Když mi potom ke všemu
Carlos nabídl doutník Churchill morning, změnil se studeným průvanem zmítaný kiosek
na téměř útulné místo. Posledním bodem programu dne se stalo hlasování o činnosti
v dalších dnech. A protože meruňka padla včera, šli jsme slušně spát.
Celý článek |
Autor:
Kamil |