Polsko 1998 - VI.

a rozjezdem se zvednou trupem z vody a jedou jenom po těch křídlech, který zůstavají pod vodou. Jezdí to šíleně rychle a je to skvělá vychytávka - údajně to vymysleli rusáci. Chvilku na to koukáme a pak se hádám s Radkem, jestli jezdíme vlastně pomalu, nebo vlastně rychle. A jde se do lunaparku. Je plnej zajímavejch atrakcí, přičemž jednoznačně vede taková gondola ve tvaru lodě pro asi dvacet lidí, pověšená ne obrovským otáčivým rameni. Tam naženou lidi, připlácnou je pneumaticky do sedaček, zatáhnou za nima mříže a pak se je snažej všelijak z tý gondoly vysypat. Iva to vyzkoušela a myslím to na ni mělo zhoubný vliv. Nebudu to rozepisovat, do detailů vám nic není. Snad jen - v angličtině se tomu říká sexual harrasment...

Nebo rodeo s umělým bejkem. Ten se různě zprudka migoce (hydraulicky) uprostřed nafukovacího pódia a snaží se ze sebe shodit zaplatícího. Jde o to, udržet se na bejkovi až do konce nastavenýho programu. Kdo se neudrží a spadne na tu nafukovačku, sklidí posměch a bejk mu umělým rohem vypíchne voko.

Všichni kromě mne pak chtějí jít na takovou lavici na dvou otáčivých ramenech, který s lavicí pohazujou tak, aby vám bylo co nejhůř. Nějakou dobu pozorujeme ty chudáky na tom a pak se všichni shodujou, že by to v našem věku bylo nedůstojný. Konečně odcházíme na kurczaka a pivo.

Večer před spaním Petr vyhlásil akci "východ slunce". Kdo se první probudí, vzburcuje i vostatní, aby všichni viděli z moře povstávající slunce. Kdo by to byl do tlouštíka řek ?

Okolo pátý mě budí bláznivá Iva. Budit se v pět, pokud to teda náhodou není odpoledne, nemůže bejt v pořádku. Obezřetně mžourám skrze oční sýr úzkou skulinou ze stanu a vidím jenom zlatej pruh na moři. Slunce nikde. Cpu se zpátky do spacáku s červenýma očima, neb mi do nich stih nafoukat pekelně ledovej vítr. Vstanu zase za chvilku a podíván se zas. Musí to bejt hezký, protože když jsme včera šli z lunaparku, svítil nad mořem ukrutně obrovskej oranžovej měsíc a pod nim ležel na hladině lesklej pruh oranžovýho světla. Bomba ! Ráno ale zjišťuju, že nejsem sám kdo vytuhnul a neviděl nic. No co, v televizi to taky nevypadá špatně.

Frčíme na Mazurský jezera a cestou, ještě na kose, odbočujeme nakrátko do města Jantar, na pobřeží. Dojíždíme na konec silnice a mezi stánkama s vším možným jdeme pešo k pláži mezi spoustou lidí, nesoucích lehátka, nafukovací zvířata a tak. Přicházíme na pláž a pokouší se o mně mozková příhoda. Dlouhá, široká písečná pláž pod horkým sluncem, průzračné teplé moře plné pestrobarevných ryb, laškovných nepálivých medůz a veselých mořských koníků, palmy obtěžkané trsy zralých banánů a na pláži parket s živou kapelou a tančícími snědými kráskami. Obrovské vlny s bílými zpěněnými vrcholy hostí nebojácné polonahé surfařky a na pláži jsou stánky s grilovanými kuřaty vybaveny katapultovacím zařízením, takže nám skutečně lítají pečení ptáci do huby. NEUVĚŘITELNÉ !

Znechuceni zdejším blahobytem, zatímco stále velké části světa žijí v chudobě, odjíždíme do vnitrozemí Polska. Ach jo....

Cestou míjíme čerstvě převrženej náklaďák s kládama a pak stavíme zas až po pár km na odpočívadle. Okolo projíždí bavorák se sajdou a dvěma němcema směrem na Berlín a za nima policajt na motorce, kterýmu Petra nadšeně mává. Vyčítáme jí to a ona se stydí a pouští už poněkolikátý na zem přilbu. No, tohle si musí Radek vyřešit sám. Utěšit ho může pouze fakt, že Petra není sama, kdo je občas divnej. Lyleburne soustavně bere Petrovi instantní polívky, řka že mu za ně dá jiné, které nemá. Moje babička ale říkávala, že jenom loupežníci si berou věci, který nemůžou zaplatit....

Až na další odpočívadlo jedem svižně až rychle, což je přinejmenším zábavný a neotupuje to tolik jako vlažná monotónní jízda. Na tomdle odpočívadle je kromě klasických szaszlyků a kurczaků ještě letadlo AN 2. Dohadujeme se jak se tam asi dostalo a vypadá to, že jeřábem. Ostatně, stále na něm ještě visí. Jeřábník se ho snaží co nejvíc otlouct o stromy a docela se mu to daří, klukovi jednomu polskýmu. Asi pak z trosek letadla udělají bistro "U szamowzlotu rozszmelcowanyho". K večeru teprv stojíme v kempu Wagabunda, u jednoho z jezer. Ze všeho nejdřív si poleháváme na trávník, záda dneska dostaly řádně zabrat. Je to bezchybný, po celodenním hrbení na motorce lehnout a protáhnout se. Radek leží na břiše, a to vybízí Petru, která si patrně vzpomněla na gauč, aby si lehla na něj. Radkovi to nevyhovuje a odfukuje Petru mocným, mocným, no, řekněme proudem plynu. Tento způsob se Petře pranic nelíbí a vypadá to na rozchod. Ovšem po chvíli jim dochází, že se přece nepřestanou mít rádi pro prd a hezky se usmiřujou. Radek se nato pokouší Petru romantycky znásilnit na zemi uprostřed kempu. My ostatní děláme že nic a stavíme stany. Po očku pozorujeme, jestli to Radek na vřískající Petře myslí vážně. NIC. Několik hodin sedu na motocyklu udělalo zřejmě svý. Asi hodinu potom s Ivou lítáme okolo Colemana, až se mi z toho zachce kakat. Vítaná příležitost k provedení testovacího programu kempů podle úrovně záchodů a sprch. Na záchodě je tma a zcela absentuje osvětlení. Je to tedy kadibudka typu sunrise sunset. Není zde papír, ani stopy, že by tu někdy byl. Potlučená omítka, zacákaná něčím zaschlým, je poškrábaná vzletnými myšlenkami, bohužel v polštině. Celý to zařízení je navíc daleko od stanů. Usilovně hledám něco třeskutě pozitivního, abych se na to mohl upnout (poradil mi to můj psychiatr). Pozitivní jev - v míse nežijou dravý paryby a splachovadlo funguje ! A v umývárně teče teplá voda ! Ach, jak je krásně na světě... Akorát sprchování je poněkud komplikovaný - kvůli tomu určitě přijali do recepce paní hovořící slušně anglicky. Vysvětlování v polštině nepřichází u tohoto systému v úvahu. Nejdřív si musíte v recepci koupit žetony. Jeden platí na deset minut teplý vody. Potom se odeberete se svými žetony do sprch a vyhledáte pracovnici za tím účelem zaměstnanou, aby žetony vybírala a odemykala vám kabinku. Systém vyzkoušeli Vicíci a dotáhli to úspěšně až k vysprchování, ale už jsem se zapomněl zeptat, jestli byl na potrubí časovací automat, nebo jestli baba stála u kohoutu se stopkama.

Vadou tohoto kempu byli francouzi. Nikdy jsem se o francouze nijak zvlášť nezajímal a historkám o jejich údajný ješitnosti jsem nepřikládal váhu až do doby, kdy mi byly potvrzeny lidmi, kteří kupodivu milují francouze se vším všudy. A do doby, kdy jsem musel strávit večer v kempu, zavšiveným francouzama, hrajícíma fotbal. Strašlivě hystericky u toho řvali, aniž by k tomu byli měli důvod. Východní němci jsou v porovnání s nima lidé tiší a skromní. Ne, nemám rád francouze, kurvy hlučný kolaborantský ! Utíkáme před nima k jezeru, který si představuju jako alpsky průzračný, s hejnama ryb a břehama porostlýma ohroženejma druhama rostlin a stoletýma stromama. Cestou se musí přes houpací most, kterej visí na ocelovejch lanech. Zkoušíme ho rozhoupat. Daří se to až podivuhodně dobře, náhodní chodci se najednou pohybují námořnickým krokem, jak se chodník vlní. Náhle vidím Petru s vypoulenýma očima, svírající ztuhle zábradlí a sunoucí se pryč z mostu. Musíme toho nechat a převést jí na druhou stranu.

Tohle jezero je velkým zklamáním - neni ani průhledný, ani hezký a místo chráněných travin tam stojí lunapark s kurczakama pieczonnyma. Vesměs to vypadá jako na Lipně, takže následuje odchod do Wagabundy. Vicíci otvírají šampáňo, který se celej den vezlo na motorce. Čekám, že špunt sestřelí nějaký letadlo a zpětnej ráz urve Radkovi obě ruce. Nic. Špunt musí být vytažen silou.