Polsko 1998 - V.

aspoň dovnitř nefouká studenej vítr. Zato můžem koukat na televizi. Naladit lze dva programy - polsko a německo, přičemž oba stojí za hovno, neboť na tom polským běží jakýsi muzikál, kde všichni šišlají polsky a na tom německým je pořad o nějakym ošklivym fotbalistovi, s kterym se baví už vod pohledu studená a tvrdá němka. Hnus fialovej. Dokumentujeme chvíli fotograficky a potom sledujem na polskym kanále obdobu naší federální kriminální ústředny. Hledají nějakou nezvěstnou Ursulu Kokot, zmizelou v roce 1989.(Přísahám, že to jméno jsem si nevymyslel !) Tak to buď opakujou starý díly, nebo si vzpomněli brzo - dyť ta už musí mít touhle dobou místo vočí slimáky ! Hm, radši pudem spát.

Probírám se z bezvědomí a Iva nikde. Přitom si jasně pamatuju, že si večer lehala tadyhle hned vedle. Může to znamenat pouze jediný - odešla. Venku jdou Vicíci k moři na ranní romantyckou procházku, tak se přidávám (ujišťují mne, že jim to vůbec nevadí) a po cestě přibíráme od moře se vracející Ivu. Couráme se nohama ve studený kalný vodě, plný řas a chcíplých medůz. Kromě nás je na pláži ještě bagr a velký špinaví mořský racci. Velmi romantické. Sem tam se chcíplý medůzové vyvržený mořem válejí na písku. Vypadá to jako malej, průhlednej, vyklopenej pudink s čtyrma fialovýma flekama uvnitř a nepálí to, když to seberete. Inu, už jsem držel v ruce i příjemnější věci.

Potkáváme i dvě zevlující jeptišky, přidržující si zdvižený sukně z dosahu moře, nestoudně odhalující sýrové kotníky.V kempu potkáváme mrzuté Mejzlíky s čerstvýma koblihama v pytlíku. Mysleli jsme totiž, že se vrátíme hned, a tak nevěděli, co se děje a kde jsme. Odkládám omluvy na neurčito a pádim taky pro koblihy - pekárna je přímo v kempu a ta vůně se nedá vydržet. Při snídani zjišťuju, že kurvy šetřily na marmeládě a že u polskýho čaje (herbatka) je zřejmě normální duhová vrstva mastnoty, která se pokaždý ze sáčku vyluhuje. Jdu do sprch, který jsou v temnym suterénu a vypadá to tam jak na pitevně, kromě čistoty. Musím obdivovat šikovný polský ručičky - tu tyč, co na ní ve sprše visí igelitovej závěs, prostě položili nahoru na stěny kabinky a na oba konce pleskli kopeček malty a nechali ztvrdnout.

Kvůlivá tomu rannímu bloumání po pláži vyjíždíme až v jednu odpoledne, na poloostrov. Průjezd zacpaným Gdaňskem je peklo ! Ráno byla zima, alias jsme se navlekli jak motorkáři, jenomže se udělalo vedro a kdo jezdí, ví jak je fajn popojíždět v letním parnu navlečenej do koženic a flanelovejch košil po křižovatkách. Hnedle za městem zastavujeme a svlíkáme se u stánku se žrádlem. Takovejch jsou po Polsku všude u silnic mraky a všechny nabízí grilovaný klobásy se zelím, kurczaky pieczonne a szaszlyki. Ty klobásy maj dost dobrý, speciálně s orestovanou cibulkou - chtělo by to k tomu jedno nebo dvě orošený. Je už docela horko, tak si na dobu přestávky odkládám džíny a nechávám si jenom tenký tepláky. Okamžitě si toho všímá Petra a vypouští jedovatý komentáře ohledně střihu, hustoty materiálu a vzhledu tepláčků. Je hloupá, neb nemá úctu ke starým dobrým věcem. Ty tepláky jsem si přivez z vojny a jen kdyby mohly vyprávět... Co na tom, že mají vytahaný kolena a jsou řídký jak průjem ? Komu by vadila nažehlovací záplata na prdeli a fleky od lepidla na nohavicích ? Odstřižený gumičky pod patou ? Jsou to moji kamarádi a já je nedám. Beztak mi je Petra závidí - starýho kámoše sebedražšíma legínama nenahradíš.

Po několika km projíždíme nějakym městem okolo banky, omotaný igelitovejma pruhama a policajtama s megafonama. Tak to skoro až vypadá, že si někdo bere bezsplátkovou půjčku. Rozhodně to tam nevypadá vhodně k zastávce.

Dneska se jede úplně skvěle. Je slunečno, pohoda, jízda. Takovej ten ízy pohodíček, kdy se zdá, že snad i Radkovo péra přestaly dorážet, moje převodovka chrastit a cébéčko že nepije olej. No, to už je přehnaný. Lyleburnovo sergej aby nežral volej, to by ho musel poslat vlakem. Ale co, těch pár barelů voleje osamělej jezdec snadno oželí. Sluníčko hřeje a Iva se vzadu nevrtí. Zvolna přijíždíme k řece, k přívozu. Přívoz je plovoucí něco, co přes tu řeku tahá malej remorkérek, přivázanej k tomu z boku silonovejma lanama. Kupodivu se to cestou ani nehne, takže se už nebojím, že se motorka skácí do vody a můžu se kochat prodavačem cigaret a videokazet. Ten, vida že na týhle várce kšeft neudělá, usazuje se pohodlně na palubě a dloube se v nose. Je vidět, že to zdaleka nedělá poprvé. Z jeho rýpání vyzařuje fortel, mnoholetá praxe a zápal pro věc. Jde do hloubky a v nose mizí téměř celej prostředník. Ale je to moc dobrej profík na to, aby to přehnal a udělal si nehtem lobotomii. Nechci bejt při tom, až ten prst vytáhne, a tak mizím z lodě mezi prvníma. Cesta dál vede lesem, je zatáčkovitá a zvlněná. Končí v takový malý vesnici značkou slepá ulice a za zaslepením pokračuje prašnou cestou. Najednou končí i ta a nastává křoví a s ním i konec světa. Tak nějak si konec světa představuju - jedete po silnici, pak po cestě, po pěšině, pak vletíte do roští, prolezete roštím a tam bude pláž a nekonečnej oušn. Škoda, že je kulatá...

Ta vesnice, co jsme se v ní octli, vypadá úplně přesně jako nějaká ruská rybářská vesnice - asi mám vzpomínku na Svéráz národního lovu. V mrňavym přístavu rybářských lodí kotví děsný laminátový lodice s obrovskýma zamaštěnýma motorama a dřevěnýma kormidlama. A vůbec je ve vsi hnusně. Jede se zpátky, hledat něco lepšího. Nalézáme ceduli s nápisem POLE BIWAKOWE, ale je tam biwakama přecpáno. Vychytrale usuzujeme, že kus dál přece musí bejt pobřeží (podle mapy), i stavíme motorcykly před zvědavými zraky dětí u cesty a jdem na průzkum. Radši si beru nacpanej tankvak s sebou a mizíme v lese. Les, to je třeba přiznat, byl úplně pohádkovej. Mechy, vůně, lesní vzduch, no úplně jako na šumavě. Čekám, že se každou chvíli někde zjeví dědeček hříbeček, udělá "cink" a zeptá se mě : "Ivane, nechceš pomoct s tim zasraným tankvakem ?" Pak se do cesty staví roští. Pěšina do něj nevede a vpředu jdoucí Radek pouze hlásí, že je tam nasráno, tak se otráveně vracíme zpátky k motorkám. Proč jsem si doprdele bral ten tankvak ? Nestačí, že je těžkej a bouchá mě přes nohy při každym kroku, ale ještě se mi ostatní přiblble smějí.

Ihned po návratu do pole biwakoweho atakuji jednoho z mladíků dotazem na moře. Mládeneček drze ukazuje rukou tam, odkud se vracíme a to už je moc. "TAM moře NENI ! TEĎ jsme tam byli a neni tam. Tak koukej kápnout božskou, nejsme blbí !" Posílá nás teda jinam, řka že narazíme na drogu k moři. Dodnes jsem nepochopil, proč první jedoucí přejel kolem odbočky bez povšimnutí a my ostatní ho slepě následovali. To se totiž pozdějc ukázala bejt nejhorší navigační chyba za celej vejlet.

Jedem teda o docela dlouhej kus cesty zpátky a berem kemp u nějakýho zase přístavu, kde je navíc lunapark. Na plac, kde se dají postavit stany musíme s motorkama přes lán písku a to je docela legra, protože motocykl zpravidla jede kam sám chce, nezávisle na tom, jak se na něm zmítá jeho pán. Na tomhle místě a v tomhle kempu se mi nelíbí, leč dneska už toho bylo fakt dost, tak zas nesouhlasně mrmlaje rozbíjím s Ivou Colemana asi dva metry od břehu moře. A zas mám chuť ho doopravdy rozbít, zapálit a popel nakopat do moře. Břeh je tvořen železnou traverzou, zarostlou rákosím a odpadky. Probíráme příliv a odliv a nakonec docházíme k závěru, že všude okolo je písek, takže stan Coleman musí stát tady. Bude li v noci příliv, zemřeme v Colemanovi a to je snad to nejhorší, co může bejt.