Je zde kosa, jdem zpátky na pivo do kempu. V kempu
je taková jako nepříjemná místnost, kde pijeme. Není ani za mák útulná, ale...
aspoň dovnitř nefouká studenej vítr. Zato můžem koukat na televizi. Naladit lze dva
programy - polsko a německo, přičemž oba stojí za hovno, neboť na tom polským
běží jakýsi muzikál, kde všichni šišlají polsky a na tom německým je pořad o
nějakym ošklivym fotbalistovi, s kterym se baví už vod pohledu studená a tvrdá
němka. Hnus fialovej. Dokumentujeme chvíli fotograficky a potom sledujem na polskym
kanále obdobu naší federální kriminální ústředny. Hledají nějakou nezvěstnou
Ursulu Kokot, zmizelou v roce 1989.(Přísahám, že to jméno jsem si nevymyslel !) Tak
to buď opakujou starý díly, nebo si vzpomněli brzo - dyť ta už musí mít touhle
dobou místo vočí slimáky ! Hm, radši pudem spát.
Probírám se z bezvědomí a Iva nikde. Přitom si
jasně pamatuju, že si večer lehala tadyhle hned vedle. Může to znamenat pouze jediný
- odešla. Venku jdou Vicíci k moři na ranní romantyckou procházku, tak se přidávám
(ujišťují mne, že jim to vůbec nevadí) a po cestě přibíráme od moře se
vracející Ivu. Couráme se nohama ve studený kalný vodě, plný řas a chcíplých
medůz. Kromě nás je na pláži ještě bagr a velký špinaví mořský racci. Velmi
romantické. Sem tam se chcíplý medůzové vyvržený mořem válejí na písku. Vypadá
to jako malej, průhlednej, vyklopenej pudink s čtyrma fialovýma flekama uvnitř a
nepálí to, když to seberete. Inu, už jsem držel v ruce i příjemnější věci.
Potkáváme i dvě zevlující jeptišky,
přidržující si zdvižený sukně z dosahu moře, nestoudně odhalující sýrové
kotníky.V kempu potkáváme mrzuté Mejzlíky s čerstvýma koblihama v pytlíku. Mysleli
jsme totiž, že se vrátíme hned, a tak nevěděli, co se děje a kde jsme. Odkládám
omluvy na neurčito a pádim taky pro koblihy - pekárna je přímo v kempu a ta vůně se
nedá vydržet. Při snídani zjišťuju, že kurvy šetřily na marmeládě a že u
polskýho čaje (herbatka) je zřejmě normální duhová vrstva mastnoty, která se
pokaždý ze sáčku vyluhuje. Jdu do sprch, který jsou v temnym suterénu a vypadá to
tam jak na pitevně, kromě čistoty. Musím obdivovat šikovný polský ručičky - tu
tyč, co na ní ve sprše visí igelitovej závěs, prostě položili nahoru na stěny
kabinky a na oba konce pleskli kopeček malty a nechali ztvrdnout.
Kvůlivá tomu rannímu bloumání po pláži
vyjíždíme až v jednu odpoledne, na poloostrov. Průjezd zacpaným Gdaňskem je peklo !
Ráno byla zima, alias jsme se navlekli jak motorkáři, jenomže se udělalo vedro a kdo
jezdí, ví jak je fajn popojíždět v letním parnu navlečenej do koženic a
flanelovejch košil po křižovatkách. Hnedle za městem zastavujeme a svlíkáme se u
stánku se žrádlem. Takovejch jsou po Polsku všude u silnic mraky a všechny nabízí
grilovaný klobásy se zelím, kurczaky pieczonne a szaszlyki. Ty klobásy maj dost
dobrý, speciálně s orestovanou cibulkou - chtělo by to k tomu jedno nebo dvě
orošený. Je už docela horko, tak si na dobu přestávky odkládám džíny a nechávám
si jenom tenký tepláky. Okamžitě si toho všímá Petra a vypouští jedovatý
komentáře ohledně střihu, hustoty materiálu a vzhledu tepláčků. Je hloupá, neb
nemá úctu ke starým dobrým věcem. Ty tepláky jsem si přivez z vojny a jen kdyby
mohly vyprávět... Co na tom, že mají vytahaný kolena a jsou řídký jak průjem ?
Komu by vadila nažehlovací záplata na prdeli a fleky od lepidla na nohavicích ?
Odstřižený gumičky pod patou ? Jsou to moji kamarádi a já je nedám. Beztak mi je
Petra závidí - starýho kámoše sebedražšíma legínama nenahradíš.
Po několika km projíždíme nějakym městem okolo
banky, omotaný igelitovejma pruhama a policajtama s megafonama. Tak to skoro až vypadá,
že si někdo bere bezsplátkovou půjčku. Rozhodně to tam nevypadá vhodně k
zastávce.
Dneska se jede úplně skvěle. Je slunečno, pohoda,
jízda. Takovej ten ízy pohodíček, kdy se zdá, že snad i Radkovo péra přestaly
dorážet, moje převodovka chrastit a cébéčko že nepije olej. No, to už je
přehnaný. Lyleburnovo sergej aby nežral volej, to by ho musel poslat vlakem. Ale co,
těch pár barelů voleje osamělej jezdec snadno oželí. Sluníčko hřeje a Iva se
vzadu nevrtí. Zvolna přijíždíme k řece, k přívozu. Přívoz je plovoucí něco, co
přes tu řeku tahá malej remorkérek, přivázanej k tomu z boku silonovejma lanama.
Kupodivu se to cestou ani nehne, takže se už nebojím, že se motorka skácí do vody a
můžu se kochat prodavačem cigaret a videokazet. Ten, vida že na týhle várce kšeft
neudělá, usazuje se pohodlně na palubě a dloube se v nose. Je vidět, že to zdaleka
nedělá poprvé. Z jeho rýpání vyzařuje fortel, mnoholetá praxe a zápal pro věc.
Jde do hloubky a v nose mizí téměř celej prostředník. Ale je to moc dobrej profík
na to, aby to přehnal a udělal si nehtem lobotomii. Nechci bejt při tom, až ten prst
vytáhne, a tak mizím z lodě mezi prvníma. Cesta dál vede lesem, je zatáčkovitá a
zvlněná. Končí v takový malý vesnici značkou slepá ulice a za zaslepením
pokračuje prašnou cestou. Najednou končí i ta a nastává křoví a s ním i konec
světa. Tak nějak si konec světa představuju - jedete po silnici, pak po cestě, po
pěšině, pak vletíte do roští, prolezete roštím a tam bude pláž a nekonečnej
oušn. Škoda, že je kulatá...
Ta vesnice, co jsme se v ní octli, vypadá úplně
přesně jako nějaká ruská rybářská vesnice - asi mám vzpomínku na Svéráz
národního lovu. V mrňavym přístavu rybářských lodí kotví děsný laminátový
lodice s obrovskýma zamaštěnýma motorama a dřevěnýma kormidlama. A vůbec je ve vsi
hnusně. Jede se zpátky, hledat něco lepšího. Nalézáme ceduli s nápisem POLE
BIWAKOWE, ale je tam biwakama přecpáno. Vychytrale usuzujeme, že kus dál přece musí
bejt pobřeží (podle mapy), i stavíme motorcykly před zvědavými zraky dětí u cesty
a jdem na průzkum. Radši si beru nacpanej tankvak s sebou a mizíme v lese. Les, to je
třeba přiznat, byl úplně pohádkovej. Mechy, vůně, lesní vzduch, no úplně jako na
šumavě. Čekám, že se každou chvíli někde zjeví dědeček hříbeček, udělá
"cink" a zeptá se mě : "Ivane, nechceš pomoct s tim zasraným tankvakem
?" Pak se do cesty staví roští. Pěšina do něj nevede a vpředu jdoucí Radek
pouze hlásí, že je tam nasráno, tak se otráveně vracíme zpátky k motorkám. Proč
jsem si doprdele bral ten tankvak ? Nestačí, že je těžkej a bouchá mě přes nohy
při každym kroku, ale ještě se mi ostatní přiblble smějí.
Ihned po návratu do pole biwakoweho atakuji jednoho
z mladíků dotazem na moře. Mládeneček drze ukazuje rukou tam, odkud se vracíme a to
už je moc. "TAM moře NENI ! TEĎ jsme tam byli a neni tam. Tak koukej kápnout
božskou, nejsme blbí !" Posílá nás teda jinam, řka že narazíme na drogu k
moři. Dodnes jsem nepochopil, proč první jedoucí přejel kolem odbočky bez
povšimnutí a my ostatní ho slepě následovali. To se totiž pozdějc ukázala bejt
nejhorší navigační chyba za celej vejlet.
Jedem teda o docela dlouhej kus cesty zpátky a berem
kemp u nějakýho zase přístavu, kde je navíc lunapark. Na plac, kde se dají postavit
stany musíme s motorkama přes lán písku a to je docela legra, protože motocykl
zpravidla jede kam sám chce, nezávisle na tom, jak se na něm zmítá jeho pán. Na
tomhle místě a v tomhle kempu se mi nelíbí, leč dneska už toho bylo fakt dost, tak
zas nesouhlasně mrmlaje rozbíjím s Ivou Colemana asi dva metry od břehu moře. A zas
mám chuť ho doopravdy rozbít, zapálit a popel nakopat do moře. Břeh je tvořen
železnou traverzou, zarostlou rákosím a odpadky. Probíráme příliv a odliv a nakonec
docházíme k závěru, že všude okolo je písek, takže stan Coleman musí stát tady.
Bude li v noci příliv, zemřeme v Colemanovi a to je snad to nejhorší, co může bejt.