Polsko 1998 - IV.

Desátýho srpna, šest ráno. ZIMA!!!

Probouzí mě děsný mráz ! Pochopitelně se lekám a zápasím se zamrzlým zipem spacáku. Zkřehlé prsty mi kloužou po tenké ledové krustě. Venku řádí fujavice, do stěn stanu šustivě naráží spršky suchého firnu. Lezu ven a nevěřícně zírám na nekonečnou, třpytící se bílou pláň. Na zpola zavátých motorkách jsou přimrzlé kusy zledovatělého sněhu. Mráz roztrhal kartery motorů a několik centimetrů širokými puklinami jsou vidět nehybná ozubená kola, zamrzlá v oleji. Po obloze se rozlévá modrofialová polární záře a gigantické purpurové paprsky olizují měňavý obzor. Jediným zvukem je hvízdání větru na námrazou obalených stanových šňůrách. Děsně mě zebou nohy a teplá voda na jatkách pořád neteče. Musím zpátky do spacáku. Spacák je podle návodu použitelný do mínus dvou stupňů Celsia - asi to znamená, že se ani v lehkém mrazu nerozbije. A skutečně - už je zima jak v prdeli polárního medvěda a nikde ani prasklinka !

Po ranní oblevě se postupně začínají ze stanů soukat zkřehlí soudruzi. Plovací blázni Petra s Radkem jdou k vodě. Neznat naše kachničky blíž, podezíral bych je podle toho, jak chodí po ránu plavat kdykoli to jde, že ve volných chvílích klusají po chodníkách v bílých Nikách a šusťáčkách Adidas. Voda v jezírku sice byla čistá až na dno, leč tvářila se vesměs podzimně, alias studeně a podchlazujícně. Rozhodně na ní byl hezkej pohled, když jsem po vylezení do Antarktidy přiběhl ke břehu. Ano, přiběhl ! Nejsem proboha samozřejmě joggingující kretének, leč lezavá zima je účinnej donucovací prostředek - když nemáte po ruce saunu nebo whisky, abyste ji přebili trumfama. O tomhle jevu, kdy si tělo v krizích nejhorších pomáhá netradičníma výchylkama, jsem už kdysi čet v příručce pro rogalisty. Psali tam, jak nejdřív je jenom prostě zima, potom se začnete klepat, potom bělet, modrat a postupně vychládáte od konců k prostředku, až z toho celej umřete. Ale že tělo v zoufalý snaze po přežití začne i běhat, že to nechá dojít až takhle daleko, to bylo pro mně silný zjištění.

Dobrej a všeobecně prospěšnej nápad měla Boženka. Rozhodla se být krásná. Snad proto si do vlasů zacuchala nemalou natáčku, s kterou připomínala, jak podotkl opatrně Petr, animované novorozeně. Mně se to přirovnání při bližším ohledání zdá být nějaké nepřesné. Tedy předně bych musel vydatně pomoct fantazii kořalkou, bych si měl představit čtyřicetikilové novorozeně. Neřkuli pak na takovém mutantovi dostatek dlouhých vlasů, aby se tam vůbec dala dát natáčka. A pak mi do toho nezapadá ani ta animace. No nic. Já bych řekl, že vypadala jako moderní lidožrout. Klasický lidožrouti si dávali do vlasů kost, dnes, v době plastů, dává se trubka z umělý hmoty. Nakonec, v originálním deníku můžete najít k tomu problému kresbu od Petry a na ní zobrazená postavička s ukrutnou rourou na hlavě sklání se vkleče nad ešusem s rukama příliš blízko poklopci. Ony vůbec Petrou kreslený postavičky všechny mají podivuhodně zvýrazněný pohlavní orgány, ačkoli jinak autorka dokáže opomenout i daleko nápadnější lidský součástky - ústa, prsty, krk, atd. A to, milý čtenáři, prý také o lecčem vypovídá. Zůčastnil jsem se jednou v podniku, kde jsem denním hostem, konkursu na místo šéfa a součástí té komédie byl psychologickej test. Sestával převážně ze slabomyslných otázek, na který se mělo odpovědět buď ano nebo ne, přičemž na drtivou většinu z nich to při největší snaze nešlo. Po něm přišlo na řadu kreslení lidských postaviček. Jedinou postavu, kterou umím opravdu pěkně vyvést - panáčka záchoďáčka - mi zakázali malovat, a tak jsem musel sebrat veškerej svůj um a vyrobil dokonale debilně se tvářícího parašutistu i s padákem, an zvesela se řítí zemi vstříc. To místo jsem nedostal.

Ale vraťme se do Polska. Dnešní den by měl bejt námořní, protože odpoledne se už chceme brouzdat dovádivejma vlnama oceánu a pozorujíce ladný křivky skoků létajících ryb, poslouchat šumění palmových listů ve slanym větru. Pročež zase zahříváme motory strojů a posléze startujeme k severu. Potom už celej boží den jenom sedíme, řadíme, brzdíme a kroutíme heftama. Po cestě nic moc co by stálo za zmínku. Až v nějakým asi polským městě Vicíci při brzdění na křižovatce wieli na niejaki szajrajt a lambadu poszmykowu wystrzyhli. Kupodivu ani nešli na hubu, neboť Radek zavčasu vysunul podvozek, a tak potom, s Petrou pevně přisátou na jeho zádech, zvolna pokračovali. Kus dál v tom městě pak zastavili a rozvinula se diskuse, co to bylo. Mysleli jsme napřed na olej, ale zbytky toho svinstva na gumě lepkaly. Petr myslí, že to byla polská krev. Petra sice tvrdila, že na krev tam toho bylo na zemi moc, jenže po celým polským území se řítí strašné gruzavíky a ten když by třeba vzal dva tři lidi najednou...

Načež, po slabých několika hodinách, přijela expedice do města Sopoty, kde bejvaly festivaly politické písně. Už sám průjezd takto báječným přímořským letoviskem musel působit i na nejuvědomělejší soudruhy tak, že si uvědomili, že by nebylo marný zdrhnout do Finska.

Ačkoliv podle mapy nalézáme se rovnou na pobřeží Baltu a možná i kousíček v něm, pořád jsme ještě moře ani nezahlídli a navíc to zde ani mořsky nevypadá. Vypadá to tady jako v Milovicích u silnice. Zastavujeme proto u náhodně se vynořivšího kempu přímo ve městě (který by už ksakru měl ústit do oceánu) a zanedlouho krátce komunikujeme s dvěma polskýma motorkářema. Původně teda jsme mysleli, proč to nepřiznat, že to jsou maďaři. Z toho je patrno, proč jsem napsal komunikovali místo hovořili. Nerozumíme jim ani zbla ani dobla, jenom že byli v Řecku. Takže když se z výslovnosti a intonace zdá, že je konec věty, usmíváme se a souhlasně přikyvujeme. Oni vypadají spokojeně a pán přidává ještě něco o jednoválcový Jawě. Ale nevíme vůbec co, tak mu aspoň Petr vysvětluje tou nejčistší češtinou, jakou umí, že se máme dobře, jedeme na motorkách, je nám dobře a Jawy jsou chrchly. Myslím že tyto informace vstřebávají stejně jako my ty jejich, usmívají se a pak se navzájem vehementně, samej úsměv, všichni loučíme. Potom jde okolo jakýsi čech a radí zůstat v tomhle kempu. Radek konzultuje jeho rady se svýma matnýma vzpomínkama (už tady jednou údajně byl, ale kdoví jestli to nebylo po jointu) a radí taky zůstat. Děláme dobře - maj tam pivo a ve sprchách teče teplá voda. Iva a já zase děláme blbce stanovi Colemanovi co nejde kloudně postavit a Lyleburne Libor zatím spěje sám k moři, který v životě neviděl. Večer tam jdem všichni taky a necháváme se Lyleburnem vést - furt totiž neni vůbec nic mořskýho vidět. Kemp nekončí ve slaný vodě, ale vede z něj ulice, která se pak mění v park nebo spíš les, protkanej cestičkama. Podezírám Libora, že nás vede úplně zcestně, protože už jdem docela dlouho a nic.

A najednou to vidíme. Křoví se rozevírá a my zíráme na oceán. Nejsem u moře poprvý a přesto zas prožívám takovej ten speciální pocit, kterej nedovedu popsat. Stojíme na pláži z takovýho toho jemnýho bílýho písku, vzniklýho z rozdrcenejch mušliček a civíme na moře, daleko. Je večer nějak vokolo západu slunce, takže nad oušnem je spousta zabarvenejch mraků a na moři plave několik lodí. Jsou hodně daleko, mají rozsvícený světla a i na tu dálku je poznat, jak jsou obrovský. Na čáře obzoru je vidět, jak je Země kulatá. Přímo před náma, za pár set kilometrama studený vody, je Finsko. Původní deník k tomu říká :

"Projeli jsme tisíce kilometrů, spálili stovky litrů benzínu, ojeli zhruba asi jednu pneumatiku, viděli nepočítaně cizích měst, setkali se s lidmi dobrými, i s kurvami, a teď, po tom všem, jsme zanechali své stopy v bílém písku a stanuli na břehu oceánu."