Devátýho srpna, vosum ráno. Prší. Ne z nebe, ale
uvnitř našeho stanu zn. Coleman. Běžíme se s Ivou schovat ven. Bude to tím, že stan
Coleman je velice náročný na stavbu. Nemůže ho stavět kdejakej idiot - to se potom
dotkne vnitří stěna tý vnější a prší kondezát. V jedenáct hodin berem benzíny
- mám radost že jenom 5,6 litru na 133 km, to je 4,2 na sto. Od tohodle tankování se
datuje závodění o menší spotřebu mezi mojí Revere a Liborovo cébéčkem, který
když se nehoní, umí jezdit proklatě levně. Odhlédnu li od oleje, ha ha.
Před vobědem, kterej toho dne vpodstatě nebyl,
jsme na hranicích. Petr ani ostatní nedostáváme do pasu razítko, a to se Péťovi
nelíbí - " a nedali mi ani bonbón, ani obrázek s Vochomůrkou ! A musel jsem si
sundat helmu a to tolik bolelo !" Mně se zase nelíbí, že se celníkum líbil jeho
Bandit a po mojí Reverendě se ani nevotočili, laici zapráskaný.
47 kilometrů za čárou vjíždíme do prvního
většího městečka ménem Klodzko. Zatim to byly jenom tu a tam roztroušený baráčky
a pasoucí se krávy, jedna nevábná pumpa. V Klodzku neni žádná otevřená směnárna
ani nic jinýho, abstrahujeme li od příšerný silnice. Kodrcáme až do Wroclavi,
která je podle mýho počítadla zhruba 160 kilometrů od Pastvin. První dojmy z Polska
obstarávají nápisy (sklep firmówy, meble, hurtownia ap.), povrch silnice a tamější
řidiči. Časem jsme přeložili firmovej sklep jako podnikovou prodejnu, meble =
nábytek a hurtownia něco jako velkosklad - nebo co. Nejvíc je tam všude meblí. Meble
z rattanu, Finske meble, sklep meblowy, prostě to budí dojem, že snad s tim nábytkem
topí, nebo ho žerou. Obecně prodejna se řekne sklep, zboží jsou artikuly. Petra
lingvisticky usoudila, že sex shop bude polsky sklep prasaczny a já myslím, že zboží
uvnitř by mohlo být artikuly na wzruszowanie i udzielanie.
Pokaváď jde o tu silnici - ještě to není
pouštní pista, i céiksko tam projelo, leč ve městech moc nezbejvá.. Charakter
hrbolů - jsou spíš plavnější a nižší, zato ale furt. Na městských ulicích
tvrdě vládnou kostky ztuhlý v mocných vlnách, sem tam nějaká ta krychlička nebo
dvě chybí. Polský šoféři po těchto drahách jezdí částečně jako závodníci a
částečně jako prasata. Rozjezd jedině s kvílejícíma gumama (někdy i na dvojku),
zatáčky taky, na předjetí neni na závadu, předjíždí li se zrovna i v protisměru.
Zběsilou jízdu zakončuje zpravidla smyk.
Nádherný, srozumitelný dopravní značky.
Trojúhelník špičkou nahoru a v něm je nakreslený, jak do pomačkanýho autíčka
naráží zezadu druhý, taky pomuchlaný. Pod tim je napsáno WYPADKI ! Chybí už jenom
bublina s nápisem BANG !!! Podle mě to znamená NECOUREJTE SE ! Na jiný, jinak stejný,
je ve vzduchu rozhozenej panáček, nabranej zezadu autem - PŘECHOD PRO CHODCE. Ale ! Za
celou cestu se nás nikdo nepokoušel sestřelit, nebránili nám v předjíždění,
vždycky jsme dostali přednost v jízdě tam, kde jsme jí dostat měli a vůbec se mi
tam jelo příjemnějc než mezi nebezpečnou, nešikovnou, nemyslící ale drzou bandou
českých hovad, dělajících si navzájem schválnosti.
Do Wroclavi jsme přijeli nějak brzo odpoledne a
zaparkovali na ulici blízko centra. Před námi byl vchod do hnusnýho špinavýho
baráku a nad nim nápis GABINET GYNEKOLOGYCZNY. Odněkud se přimotalo nějaký
přivožralý vlezlý individum a furt se tam wochomejtalo, takže jsme radši s Petrem
nešli s ostatníma do města a zůstali u motorek. Wochmelka nám pořád dokola ukazoval
nějaký razítko asi jeho firmy - pokud to někde nešlohnul. Z toho pána a jeho
nesrozumitelnýho blábolení jsem neměl vůbec dobrej pocit. Poučení z krizovýho
vývoje bylo nenechávat motorky bez dozoru. V přestávkách, kdy hovado votravovalo na
ulici i jiný lidi, čteme s Petrem z mapy, že dneska nemůžem doject do plánovaný
Toruně. Rozhodujeme se pro okolí Poznaně a příchozí zbytek lidí s tim souhlasí.
Odjezd z Wroclavi určitým směrem ale neni lehkej -
samý uzavírky a objížďky, všude plno děr, permanentní bloudění. Nakonec, po
dvojitý Wroclavi, ptáme se na cestu cykilisty a ten se nabízí, ať jedeme za ním.
Čumim jak vrána, jede mu to poctivejch čtyrycet za hodinu po tom plizovanym asfaltu.
Docela mi napravil depku z toho pitomce před gyndou. Po újezdu z Wroclavi nabejvám
dojmu, že jedeme pomalu (90) a jedu chvilku první 110, ostatním se ale asi nechce a tak
se zas nechávám předject a frustrovaně lechtám pětku. Na příští zastávce
zádovo - prdelně - kolenní se shodujeme, že bysme mohli zkusit přidat a dál jedem
120. Desítky kilometrů ubíhaj svižnějc a při dalším zastavení si všichni
libujou, jak to odsejpá. Akorát Radek se bojí, že přetrhne motocykl na hrbolech. Jeho
letitá péra co chvíli unaveně spočinou na dorazech, což je doprovázeno klapnutím
dvou čelistí a klofancem kšiltem na helmě Petry do helmy Radkovy. Aspoň si to tak
nějak představuju.
Až večer teprv přijíždíme do kempu u Poznaně.
Vede doň široká, zavřená brána a malý postranní dvířka, kterýma muži
infiltrují dovnitř, zatímco ženy, děti a mutanti hlídají motorky. V kempu, jinak
docela velkým a na pohled ne špatným, neni ani noha. Jsou tady dvě hospody, obě
zavřený. Nedá se říct, že by sprchy a záchody zářily luxusem. Spíš to tady
vypadá tak trošku jako na jatkách. Ne že by po zdech byla rozmazaná krev a
vnitřnosti kempujících, jen je to takové neútulné - na záchodě neni papír, teplá
voda neteče. A neni zrovna horko. Dopíjíme Petrovo kořalku a bez náznaku zájmu o
noční život lezeme do spacáků.