Polsko 1998 - III.

Devátýho srpna, vosum ráno. Prší. Ne z nebe, ale uvnitř našeho stanu zn. Coleman. Běžíme se s Ivou schovat ven. Bude to tím, že stan Coleman je velice náročný na stavbu. Nemůže ho stavět kdejakej idiot - to se potom dotkne vnitří stěna tý vnější a prší kondezát. V jedenáct hodin berem benzíny - mám radost že jenom 5,6 litru na 133 km, to je 4,2 na sto. Od tohodle tankování se datuje závodění o menší spotřebu mezi mojí Revere a Liborovo cébéčkem, který když se nehoní, umí jezdit proklatě levně. Odhlédnu li od oleje, ha ha.

Před vobědem, kterej toho dne vpodstatě nebyl, jsme na hranicích. Petr ani ostatní nedostáváme do pasu razítko, a to se Péťovi nelíbí - " a nedali mi ani bonbón, ani obrázek s Vochomůrkou ! A musel jsem si sundat helmu a to tolik bolelo !" Mně se zase nelíbí, že se celníkum líbil jeho Bandit a po mojí Reverendě se ani nevotočili, laici zapráskaný.

47 kilometrů za čárou vjíždíme do prvního většího městečka ménem Klodzko. Zatim to byly jenom tu a tam roztroušený baráčky a pasoucí se krávy, jedna nevábná pumpa. V Klodzku neni žádná otevřená směnárna ani nic jinýho, abstrahujeme li od příšerný silnice. Kodrcáme až do Wroclavi, která je podle mýho počítadla zhruba 160 kilometrů od Pastvin. První dojmy z Polska obstarávají nápisy (sklep firmówy, meble, hurtownia ap.), povrch silnice a tamější řidiči. Časem jsme přeložili firmovej sklep jako podnikovou prodejnu, meble = nábytek a hurtownia něco jako velkosklad - nebo co. Nejvíc je tam všude meblí. Meble z rattanu, Finske meble, sklep meblowy, prostě to budí dojem, že snad s tim nábytkem topí, nebo ho žerou. Obecně prodejna se řekne sklep, zboží jsou artikuly. Petra lingvisticky usoudila, že sex shop bude polsky sklep prasaczny a já myslím, že zboží uvnitř by mohlo být artikuly na wzruszowanie i udzielanie.

Pokaváď jde o tu silnici - ještě to není pouštní pista, i céiksko tam projelo, leč ve městech moc nezbejvá.. Charakter hrbolů - jsou spíš plavnější a nižší, zato ale furt. Na městských ulicích tvrdě vládnou kostky ztuhlý v mocných vlnách, sem tam nějaká ta krychlička nebo dvě chybí. Polský šoféři po těchto drahách jezdí částečně jako závodníci a částečně jako prasata. Rozjezd jedině s kvílejícíma gumama (někdy i na dvojku), zatáčky taky, na předjetí neni na závadu, předjíždí li se zrovna i v protisměru. Zběsilou jízdu zakončuje zpravidla smyk.

Nádherný, srozumitelný dopravní značky. Trojúhelník špičkou nahoru a v něm je nakreslený, jak do pomačkanýho autíčka naráží zezadu druhý, taky pomuchlaný. Pod tim je napsáno WYPADKI ! Chybí už jenom bublina s nápisem BANG !!! Podle mě to znamená NECOUREJTE SE ! Na jiný, jinak stejný, je ve vzduchu rozhozenej panáček, nabranej zezadu autem - PŘECHOD PRO CHODCE. Ale ! Za celou cestu se nás nikdo nepokoušel sestřelit, nebránili nám v předjíždění, vždycky jsme dostali přednost v jízdě tam, kde jsme jí dostat měli a vůbec se mi tam jelo příjemnějc než mezi nebezpečnou, nešikovnou, nemyslící ale drzou bandou českých hovad, dělajících si navzájem schválnosti.

Do Wroclavi jsme přijeli nějak brzo odpoledne a zaparkovali na ulici blízko centra. Před námi byl vchod do hnusnýho špinavýho baráku a nad nim nápis GABINET GYNEKOLOGYCZNY. Odněkud se přimotalo nějaký přivožralý vlezlý individum a furt se tam wochomejtalo, takže jsme radši s Petrem nešli s ostatníma do města a zůstali u motorek. Wochmelka nám pořád dokola ukazoval nějaký razítko asi jeho firmy - pokud to někde nešlohnul. Z toho pána a jeho nesrozumitelnýho blábolení jsem neměl vůbec dobrej pocit. Poučení z krizovýho vývoje bylo nenechávat motorky bez dozoru. V přestávkách, kdy hovado votravovalo na ulici i jiný lidi, čteme s Petrem z mapy, že dneska nemůžem doject do plánovaný Toruně. Rozhodujeme se pro okolí Poznaně a příchozí zbytek lidí s tim souhlasí.

Odjezd z Wroclavi určitým směrem ale neni lehkej - samý uzavírky a objížďky, všude plno děr, permanentní bloudění. Nakonec, po dvojitý Wroclavi, ptáme se na cestu cykilisty a ten se nabízí, ať jedeme za ním. Čumim jak vrána, jede mu to poctivejch čtyrycet za hodinu po tom plizovanym asfaltu. Docela mi napravil depku z toho pitomce před gyndou. Po újezdu z Wroclavi nabejvám dojmu, že jedeme pomalu (90) a jedu chvilku první 110, ostatním se ale asi nechce a tak se zas nechávám předject a frustrovaně lechtám pětku. Na příští zastávce zádovo - prdelně - kolenní se shodujeme, že bysme mohli zkusit přidat a dál jedem 120. Desítky kilometrů ubíhaj svižnějc a při dalším zastavení si všichni libujou, jak to odsejpá. Akorát Radek se bojí, že přetrhne motocykl na hrbolech. Jeho letitá péra co chvíli unaveně spočinou na dorazech, což je doprovázeno klapnutím dvou čelistí a klofancem kšiltem na helmě Petry do helmy Radkovy. Aspoň si to tak nějak představuju.

Až večer teprv přijíždíme do kempu u Poznaně. Vede doň široká, zavřená brána a malý postranní dvířka, kterýma muži infiltrují dovnitř, zatímco ženy, děti a mutanti hlídají motorky. V kempu, jinak docela velkým a na pohled ne špatným, neni ani noha. Jsou tady dvě hospody, obě zavřený. Nedá se říct, že by sprchy a záchody zářily luxusem. Spíš to tady vypadá tak trošku jako na jatkách. Ne že by po zdech byla rozmazaná krev a vnitřnosti kempujících, jen je to takové neútulné - na záchodě neni papír, teplá voda neteče. A neni zrovna horko. Dopíjíme Petrovo kořalku a bez náznaku zájmu o noční život lezeme do spacáků.